Vesnice

26 1 0
                                    

Večer jsem šla na koncert. Bylo tam hodně lidí. Laura mě představila holkám. Byly fajn. Nebyla jsem neviditelná. Brali mě jako nějakou vzácnou návštěvu. Přišel ke mně Dimo a podal mi pití. Asi po půl hodině jsem byla už trochu nalitá a smála jsem se všemu. "Kdy jste se vy dva poznali?" Zeptala se Laura. "Ráno v pekárně." Byla sranda. Nikdy, jsem se nebavila víc, jako teď. "Někde jsem stratila naušnici." Začala jsem se rozhlížet, ale byla tma a nic jsem neviděla. Najednou Laura zapla to svoje oko a já ji našla. "Zkusím zapnout to skenování jaký jsi typ člověka." Já jí moc neslyšela a taky jsem se jí zeptala co je. Laura jenom zkameněla a dívala se na mě. "Co je?!" Chytla mě za ruku a odtáhla na záchod. Tam naštěstí nikdo nebyl. "Jak jses dostala jsem do této vesnice?" Mě se udělalo blbě a běžela na záchod a začala zvracet. Byla jsem našrot.

Dva týdny jsem se bavila a byla na brigádě. Bylo to tam lepší než doma. Ale pořád mi něco chybělo, ale nemohla jsem si vzpomenout co. Laura a její kamarádky jsou moc fajn, a já se cítila šťastně.

Do skladu přišel Dimo a začal mi pomáhat s prací. "Chtěl jsem ti to říct už dávno. Libíš se mi a chci s tebou chodit." Nestihla jsem nic říct a on mě políbil. Já ho ode mě odtrhla. Vzpomněla jsem si na Timmyho. Pořád ho mam v hlavě. Co když mě hledají? Stýská se mi. Dimo odešel a přišla ta mnou Laura. Zamkla za sebou. "Vím jak jses sem dostala a co jsi zač. Jsi vlk. Ale nikdo, kromě mě to neví. Jsem tě skenovala." Nemohla jsem tomu uvěřit co říká. "Kdy jseš to dozvěděla?!" "Na koncertě, když jsem zapla baterku. Zapla jsem i skenování." "A tos mi nemohla říct dřív?" "Nebyl ten správný čas. No a vím, že jsi zamilovaná. To bys jinak se nechala líbat od tak pěkného a chytrého kluka." Nevěděla jsem co na to říct. Asi má pravdu. "Vrať se domů. Určitě se rodičům po tobě stýská. A pokud tě ten kluk nemá rád, tak mu jednu vraz. Určitě se vrať." "Fajn, ale řekněte babičce, že jsem odešla a pozdravujte
ji." Laura mě odvedla k zadnímu vchodu. Venku už nebyli domy ani ulice. Bylo tam pole. "Počkej, budeš mi chybět." Řekla dřív než jsem se stačila rozběhnout. Já se otočila a objala jí. "Mě taky." Potom jsem se otočila a přeměnila se. Laura se s úžasem a trochu i se strachem dívala. Potom jsem se rozběhla. Laura se ještě chvíli na mě dívala, než jsem zmizela za kopcem. Byla už noc a začalo sněžit, když jsem byla v horách. Bylo to pěkné běžet když sněží, dokud nepřišla vánice. Šla jsem proti větru a sníh byl všude. Myslela jsem si, že každou chvíli mě to odnese. Ale já se nevzdávala a snažila se aspoň jít. Šla jsem dlouho a pocítila jsem že vánice končí a i hory. Šla jsem stále rovně. Vůbec nevím jestli trefím domů. Ale okolí si pamatují, že už jsem někdy tudy běžela. Začalo se rozeznívat a předemnou se zjevila vesnice. Ale ne normální vesnice. Skládala se ze stanů a svítil tam oheň. Asi tak žijí nějací indiáni. Potom jsem viděla pověšenou kůži. Ale ne jen tak ledajakou kůži. Ale vlčí kůži. Najednou vedle mně do země zapíchl šíp. To jsou ti co mě málem zabili když jsem běžela tam. Začala jsem utíkat. Byli všude muži. Jediný únik bylo jít přes tu vesnici, kde je ještě více lidí. "Ten vlk se vrátil!" "Prý je nebezpečný a pochází z Asie." "Musíme ho zabít!!" Začali útočit a já se rozhodla to vzít přes vesnici. Takový risk. Co když umřu? Bohužel se to vrátit nedalo. Ve vesnici byli děti a matky. Začali ječet, když mě spatřili a začli se schovávat do úkrytu. Běžela jsem a dívala se na ty lidi jak jsou vyděšení. Najednou přede mnou stala s nataženou rukou malá indiánka. Já se zastavila. A všichni lidé také a zadívala se. "To je můj konec. Už jsem dávno mrtvá." Jsem si říkala, ale ve skutečnosti vyšlo ze mě kňučení. Ta holka s nataženou rukou šla ke mě blíž a potichu říkala. "Ty nejsi zlý vlk. Jseš hodný. Že jo?" Zastavila se a ruku měla u mého čumáku. Voněla ohněm. Někdo jí z pozadí říkal. "Sue Pojď za mnou. Jsi blázen." "Vždyť jí sežere!" "Puste mě na něj!" Rozběhl se na mě jeden občan s oštěpem.

I wolfKde žijí příběhy. Začni objevovat