I wolf

Doma

Všichni mě objali, tak moc, že jsem nemohla dýchat. "Tak fajn stačí. Pojedem domů?" Zeptala jsem se. "Tak jo a prý nemůžeš chodit. Pojedem k doktorovi. A co se ti vlastně stalo. Kdes byla?" Ptal se taťka. No, teď nevím co mám odpovědět. "No, utekla jsem. Hodně daleko." Byli šťastní, že jsem se vrátila a dál to neřešili. Jeli jsme teď domů a po cestě jsme se zastavili u doktora. Doktor se hned ptal, jak se mi to stalo atd...
"Říkám vám, že jsem dlouho běžela a najednou mě nohy přestali fungovat!" Důrazně jsem řekla. "Odeberu vám krev. Třeba tam máte nějaký zánět." Já se jenom křivě podívala. Vždyť podle DNA může zjistit, že jsem vlk! "No já si myslím, že to není potřeba. Prostě jsem dlouho běžela a byla jsem unavená. Mám jen přetížený a namožený nohy. To se rozchodí." Doktor se zapřemýšlel a já doufala, že bude souhlasit. "To je taky možné. Cítíte ty nohy?" "Já je cítím, ale když se postavím, tak spadnu." "Ale já vám musím odebrat krev. Jste velká holka, doufám, že se nebojíte injekce." A sakra. Co teď? Já nechci aby mě vzal krev a potom na mě dělal nějaký pokusy, protože je neskutečné to, že jsem vlk. "Ne nebojím se injekce. Vím že jsem v pořádku." Chytl mě za ruku a vzal si injekci. "Nedělejte to. Jsem v pořádku!" Doktor se jenom pousmál a začal.

Timmy ho v pravou chvíli zastavil. "Nechte jí, když nechce. Je určitě v pořádku. Beth, jdem pryč!" Leo dovezl rychle vozíček. Já se na něho kyselé zašklebila a sedla si na něj. Timmy mě odvezl pryč. Rodiče byli zaskočeni, ale nás to bavilo. Jonáš, Leo utíkali za námi a já si připadala, jak v zábavném parku, když mě Timmy rychle odvážel pryč. Takový záchvat smíchu, jsem dlouho neměla. Malém jsem se počůrala.

Timmy mě doprovodil k autu a začal se loučit. "Kdy se zas uvidíme?" Zeptala jsem se ho. "To nevím, ale teď by sis měla doma odpočinout a dát svým smutným kamarádkám vědět, že jseš tady a žiješ." Já přikývla hlavou a on mě políbil....na čelo.

Seděla jsem v autě a dívala se na plynoucí krajinu kolem mě.
Když jsme přijeli k domu. Všude byli svíčky, nějaké vzkazy a plyšové hračky.
Přijela jsem na vozíčku k tomu a začala si vše prohlížet. Byla tam i moje fotka a pod ní nápis Beth, vrať se! Bylo to pěkné vidět, jak všem chybím. Rozplakala jsem se. Byla tam jedna obálka a v ní dopis. Vzala jsem si jí do kapsy. Chtěla jsem už jít domů, ale všimla jsem si jednoho neobyčejného plyšáka. "To je Nufík!" Radka tady dala svého nejoblíbenějšího plyšového pejska.
"To udělala pro mě!? Dala jsem plyšáka, bez kterého by nikdy neusla?" Vzala jsem si ho, aby neumrznul venku.

Když jsem uviděla můj pokoj, chtěla jsem vyskočit a rozplynout se na zem. Bohužel se mi to nepodařilo. Sedla jsem si na postel, která byla asi poprvé ustlaná. Vedle polštáře jsem si dala Nufíka, sáhla si do kapsy pro vlhkou obálku. Otevřela jsem jí a začala jí číst. Vím, že jsme si nerozuměly a já chtěla abys hned Chcípla, ale bylas to ty. Potkávala jsem tě každý den. Bylas svá, vždy jsem chtěla být jako ty. Vypadalas šťastně. Záviděla jsem ti všechno. Já jsem jenom blbá kurva a nic nedokážu, za to ty ano. Stojí o tebe Timmy. Je moc pěkný a chytrý kluk. Je přesně pro tebe. Nenech ho, aby se trápil.
Vím, že žiješ. Jsi silná holka a každého bys přeprala. Ano, jsi jiná než ostatní, ale to neznamená, že sem nepatříš. Prosím vrať se.  
                                                                 Micky Tesoro