Forest monster - ff - H.S.

Kapitola třetí - Město

,,Protože jsem to řekla!'' zvolala popuzeně obvyklou frázi jeho matka. ,,A jestli budeš zlobit, zavolám na tebe Netvora!'' Chlapeček zděšeně vypískl a z kašny seskočil.

,,Ne! Netvora ne!'' začal vyvádět. Nakrčila jsem nechápavě obočí a snažila se pochopit, co tím ta maminka myslela.

,,Tady jsi!'' ozvalo se nade mnou. Zvedla jsem hlavu a usmála se na tátu. ,,Můžeme jít na prohlídku společně?'' zeptal se a já si na souhlas stoupla.

,,Jistě!'' odvětila jsem.

Zamířili jsme po jedné cestě za domy a povídali si. S tátou jsme toho měli mnoho společného, a proto jsme se spolu nikdy nenudili. I když jsme žili bez mamky, on se nepokoušel mi ji nahradit, protože věděl, že by to bylo zbytečné. Mamka byla nenahraditelná. Ale za to plnil roli stoprocentního otce, a to myslím bylo také důležité.

,,Tati?'' oslovila jsem ho váhavě. ,,Slyšel si někdy o tom, že by tu byl v okolí nějaký Netvor?'' V takhle zformulované otázce, to opravdu vyznělo divně. Táta se mi však nevysmál do obličeje a namísto toho mi vážně odpověděl:

,,Ale jo. Ten statkář, od kterýho jsem odkoupil náš nový domov, se o něčem takovém zmínil. Prý se v lesích ukrývá nějaký dvoumetrový muž se zohaveným obličejem v masce. Jednou ho viděla žena, která tu čistě prodává. Mám pocit, že se zmiňoval o nějakém starém knihkupectví. Ten muž má vždy po boku dva obrovské černé psy a kulhá na jednu nohu. Nikdy nevylézá ven a když někdo v lese zabloudí, nechá ho těmi psy roztrhat. Upřímně se mi tomu nechce věřit, ale do lesa raději sama nechoď. Nemyslím si, že je to úplně bezpečné.'' Na sucho jsem po jeho slovech polkla.

,,Odkud ten muž je, tati?'' zajímalo mě, ale táta mě svou odpovědí zklamal:

,,To nevím, jak říkám, ten chlápek mi tu báchorku jen zběžně převyprávěl. Ale pokud tě to zajímá, můžeš zajít za tou knihovnicí, ta asi bude vědět víc.'' Dál už jsem se radši neptala, ale jeho nápad se mi líbil. Tou knihovnicí musel myslet paní, co mi dala tu knížku v  antikvariátu, jelikož jiná prodejna knih ve městě nebyla.

┼

V noci jsem nemohla vůbec usnout a stále se převalovala. Myslela jsem na to, co mi táta řekl, a děsila mě představa, že by to mohla být pravda.
Po usouzení, že dnes zřejmě oka nezamhouřím, jsem vstala, a došla k oknu. Dívala jsem se přes louku k lesu, jako bych tam opravdu mohla někoho zahlédnout, ale nic, kromě vyplašeného zajíce a kroužícího netopýra nad korunami stromů, jsem nespatřila.

┼

Tátu jsem přemluvila, abych další den mohla jít znovu do města, protože jsem si potřebovala promluvit s tou paní z antikvariátu. Vešla jsem do mně už známého obchodu a slušně pozdravila.

,,Ále, kdopak nám to přišel?'' usmála se přívětivě a hlavu mírně naklonila do strany. ,,Co bys potřebovala?''

,,Víte, paní-,''

,,Říkej mi Rose, drahoušku! Tady u nás se sluší říkat jménem,'' skočila mi do řeči a pokynula mi, abych přišla blíž. Napřáhla ke mně ruku a znovu se usmála.

,,Lydia, ale to už víte,'' představila jsem se jí opět. ,,Přišla jsem proto, protože by mě něco zajímalo,'' začala jsem. A když mě nepřerušovala, pokračovala jsem dál: ,,Říká se, že jste zahlédla toho lesního Netvora, o kterém se tu mluví. O tom muži se zohavenou tváří, co kulhá a po boku má dva psy.'' Váhavě jsem ještě dodala: ,,Je pravda, že je nechává, aby zabíjeli nevinné lidi ztracené v lese?'' Rose si povzdechla a ukázala prstem za sebe.

,,Pojď! Bude lepší, když si k tomu sedneme,'' otočila se a zašla za závěs, ze kterého se včera vynořil Niall. Následovala jsem ji do prostorné místnosti, které dominovala velká červená pohovka, dvě kožená křesílka a mahagonový stolek. Posadila jsem se do jednoho z křesílek a pohled přišpendlila do svého klína. ,,Dáš si čaj?'' zeptala se mě.

,,Ano, prosím.'' Přikývla a z jedné skříňky vyndala dva hrníčky s podšálkem a krabičku jahodového čaje. Do rychlovarné konvice napustila vodu a dala ji vařit.
Všechno jsem pozorovala, jako by to byla ta nejfascinovanější činnost na světě.
Po chvíli, když už se horký nápoj konečně dovařil, přede mě postavila porcelánový šálek s kouskem citrónu a sušenkami. Poděkovala jsem a vyčkávala, co mi k tomu všemu poví.

,,I když se vlastně skoro vůbec neznáme, myslím, že mám jistotu, že si to necháš pro sebe,'' načala vyprávění. ,,Viděla jsem toho muže, o kterém mluvíš. Nevím, jaké je jeho pravé jméno, ale tady v Norsku se mu přezdívá právě Lesní Netvor, Zvíře nebo Monstrum. Jestli zabíjí lidi, to nevím, ale nebezpečný je,'' upozornila mě. ,,Nosí bílou masku, která mu zakrývá jen polovinu pravé tváře. Pod tou maskou skrývá zohavenou část obličeje. Jizvy, spáleniny a nehezky vypadající šrámy se mu pnou až ke krku.'' Na sucho jsem polkla a napila se čaje. ,,K tomu všemu špatně došlapuje na jednu nohu. Když jsem ho asi před dvěma lety viděla, málem jsem dostala infarkt, jelikož bych proti němu neměla sebemenší šanci. Měří přes dva metry a navíc má u sebe pořád ty černé psy!'' Napila se ze svého hrníčku a já vydechla údivem.

,,Jak dlouho už tu žije?''

,,Řekla bych,'' zamyslela. ,,Už skoro deset let. Přistěhoval se prý z Anglie, víc nevím, protože o jeho životě nikdy nikdo moc nemluvil.'' Ústa jsem pootevřela mírně dokořán a zavrtěla nad tím hlavou. Žít od civilizace a lidí o samotě musí být hrozné. Kór, když vás všichni považují za monstrum a bojí se vás. ,,Ale ty se ničeho nemusíš bát, třeba to budou jen pověry a já viděla pouhý přízrak, však už jsem taky stará,'' konejšila mě, ale obavy mi to z hlavy nesmazalo. ,,Když nebudeš sama chodit do lesa, myslím, že ti nebezpečí nehrozí. Nikomu z nás.''

┼

Celé mi to přišlo těžko uvěřitelné, ale když jsem v noci uslyšela z lesa psí vytí, po těle mi vyskočila husí kůže. Naklonila jsem se opatrně k oknu a zahleděla se stejně jako včera za pole, a tentokrát, jako by tam opravdu někdo stál a koukal přímo na náš dům...

┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼

♦ Je tu další díl! Chci se omluvit za to, že zatím nejsou díly dlouhé, ale chce to nejdřív rozjezd, než budu moc psát delší části :))