Save You

Chapter 60

Celá parta kluků nám tleskala. Asi nevěřili, že bych byl schopen něčeho takového. Pravda je, že nebyl. ,,Děkuju moc." Šeptl jsem Sarah do ucha a ona se usmála. Vlastně bylo docela příjemné stát vedle ní.

Přišel jsem domů docela pozdě. Mohlo být něco okolo deváté večer a v domě to moc nevypadalo, že by byl ještě někdo vzhůru. V domě nesvítilo jediné světlo. Akorát u branky dvě světýlka. Otevřel jsem si v pokoji notebook a najel na chat s klukama. Chtěl jsem jim napsat vše co se dnes stalo a jak je tu všechno podivné, ale zmohl jsem se jen na to abych koukal na obrazovku notebooku. Potom jsem ho zavřel. Nemělo to cenu. Dlouho jsem přemýšlel nad tím, jak je to tady všechno naprosto jiné. Lidé jsou jiní, prostředí je jiné a moje pocity taky. Docela mě to i děsilo. Nebyl jsem připraven zapomenout na své staré přátele. To jsem rozhodně nebyl.

O pár týdnů později

,,Jdeš dneska na tu chlastačku?" Zeptal se mě Colton když jsem si zavazoval boty. Udělal jsem uzel a pořádně ho utáhl. ,,Asi jo.. V kolik to je?" Zeptal jsem se a pročísl si vlasy. Colton mi odpověděl že v sedm.

,,Takže v sedm." Usmál jsem se a mávnul na něj. Potom jsme spolu opustili školu. Začínala být už docela zima. Člověk mohl cítit jak ho vzduch štípe do tváří a jak mu pomalu mrzne nos. I mě dneska. Ruce jsem musel mít v kapsách, protože jsem si nevzal rukavice. Kdo by čekal takovou náhlou změnu počasí? Cesta na autobus mi připadala kratší než kdykoliv jindy. Možná to bylo tím, že jsem moc přemýšlel a nevšímal si jak se cesta krátí.

Černý batoh jsem hodil na zem a šel si sednout k počítači. Pocítil jsem úlevu, jak se moje svaly zase uvolnili. Příliš dlouho jsem dneska nosil batoh a moje záda z toho zrovna radost neměli. ,,Je v ledničce něco k jídlu?" Zakřičel jsem a doufal, že mě máma slyšela. Sám jsem vstávat nechtěl, na to jsem byl moc líný. Žádná odezva. Fajn. Tak budu o hladu. Lenost vyhrála nad hladem. Podíval jsem se na hodinky. Bylo něco málo po čtvrté odpoledne. To je jedna z nejhorších věcí co je se školou spojovaná. Celý den v tý cvokárně. Člověk může být celý den jinde s partou, ale já jak debil chodím do školy.

,,Tak tam prostě nehoď." Řekl Adam a pokrčil rameny. Adam mi přišel z naší party asi nejvíc v pohodě kluk. Za to ten kterého jsem ze srdce nenáviděl, byl Zach. Ten mi pořádně vadil. Neustále se mě pokoušel dostat pryč z party.

,,Vzdělání je ale důležité." Utrousil Zach a napil se tvrdého alkoholu. Byla to jeho dnes už asi čtvrtá sklenička. To od něj byla pěkně hnusná poznámka. Přesně narážel na to, abych se od nich držel dál a taky na to, že nejsem tak moc drsnej jako oni a že mi na tom co ze mě bude, alespoň trochu záleží. Podíval jsem se na Adama, který jenom odvrátil pohled. Ostatní ještě nedorazili.

Šel jsem na záchod si opláchnout obličej. Měl jsem toho kreténa Zacha akorát plné zuby. Natočil jsem si do dlaní vlažnou vodu a pořádně si s ní omyl obličej. Studená voda ochlazovala můj rozpálený obličej i nervy. ,,Takhle do naší party nemůžeš." Zaslechl jsem a prudce se otočil. Zach. To mi bylo jasné. ,,No fakt.. Musíš mít něco co mi. Piercing, tetování, obarvit si vlasy na černo.. Jestli mi nevěříš, zeptej se Coltona." Mrkl na mě a zvedl ruce. Polkl jsem tak tvrdě, že mi to přišlo jako kdybych spolkl kámen. ,,Ne já ti věřím." Lhal jsem. Ale Coltona jsem se ptát nechtěl. Chtěl jsem zabodovat a ptát se jich mi přišlo dětinské a nesamostatné.

,,Chci mít černý vlasy!!!!!! Obarvěte mi jeee!!!!!!!" Řval jsem. Byl jsem opilý. Tak opilý, že jsem vůbec nevěděl, co říkám. Nedocházelo mi nic. Ani to, že všechen alkohol byl od Zacha a já na tak tvrdý alkohol nebyl zvyklý, takže to na mě působilo víc jak na ostatní. Kluci se mi smáli. Já se taky smál, ale z opilosti. ,,Dobře, Rame.. Chceš obarvit? Tak jdeme na to!" V tu chvíli mě všichni prudce popadli a táhli někam do hajzlu. V tu chvíli to pro mě byla ta nejvíc bolestivější věc. Měl jsem pocit, že při každém jejich doteku jak mě táhnou, mi do těla proudí čím dál tím víc bolesti. Drogy. Určitě to musela být nějaká droga co mi způsobovala bolest. Bylo to tak nereálné. Tohle se samo od sebe dít nemohlo. Posadili mě na židli, která stála v koupelně. Byla tam připravená. Jak věděli co se stane? Všichni v tom měli prsty, bylo to naplánované. Já jsem podlehl. ,,Pusťte mě!" Řval jsem na ně, ale v tom mi na levé tváří přistála něčí ruka a já nahnul hlavu a snažil se pobrat tu bolest. ,,Co po mě chcete?!" Kroutil jsem se, zatím co oni mě svazovali k židli. V tu chvíli mě ale zase udeřila vlna bolesti. Tentokrát mě někdo vzal něčím tvrdým přes hlavu. Stratil jsem vědomí..