Save You

Chapter 11

Personál nemocnice a i Lisany mamka mě přesvědčovali, abych šel domů a vyspal se, ale já nemohl. Něco mě nutilo tu zůstat s ní. Jako kdybych jí měl chránit nebo tak. Zní to naprosto nelogicky a směšně a Tay by se mi za tohle určitě vysmál, ale já vážně musel. Stále jsem seděl vedle její posteli na bílé židli. Byla tak bledá. Stále spala. Mamce jsem napsal esemesku, že dneska večer přespím u Robina. Neřešila to. Vlastně ani neodepsala. Nechtěl jsem jí lhát, ale nemohl jsem jí říct pravdu kde jsem. Vážně jsem nemohl. A potom začaly najednou všechny přístroje pípat. Vůbec jsem nevěděl co se děje. ,,Panebože.." šeptl jsem a okamžitě začal mačkat tlačítko, které přivolá sestru.

Seděl jsem na chodbě. Nikdo mi nechtěl říct co se stalo, nikdo mi nechtěl říct kam ji odvezli. Seděl jsem na tom samém místě, jako když jsem sem přijel poprvé. Chodbou se rozezněl klapot podpatků a to mě přimělo zvednout hlavu. Byla to Lisany máma a vypadala hrozně rozrušeně. Vůbec jsem se jí nedivil. ,,Kde je?!" Vyjekla. V očích jí byl vidět strach. Slzy měla na krajíčku. ,,Nevím.." Zakroutil jsem hlavou. Doktoři zběsile běhali ze strany na stranu. Chodbou tam, jiní zase zpátky. Nikdo si nás nevšímal. Začal jsem pochybovat o tom, jestli nás vůbec vidí, jestli třeba nejsme neviditelní. ,,Může mi někdo říct co se stalo?" Zeptala se doktora, který běžel proti ní chodbou ven, odkud ona přišla. Naprosto ji ignoroval. ,,Nechtějí mi nic říct. Zkoušel jsem to." Vysvětlil jsem. Ani se na mě neotočila. Věděl jsem, že se ale bojí o svou dceru a proto mě asi ani nevnímala. Každopádně to zkoušela dál. Marně. To už jsem se naštval, vstal jsem ze židle a chytil jednoho doktora za paži ,,Může mi už někdo sakra doprdele říct co se děje? Nikdo, ale nikdo nám nechce říct, CO.SE.DĚJE." Posledním tři slova jsem říkal s větší mezerou mezi nimi, abych upozornil, že vážně ztrácím trpělivost. Na to se doktor zastavil. Srdce mi bušilo strašně rychle za sebou jako kdyby mělo každou chvílí vyskočit z mé hrudi. ,,Problémy s plícemi.. Zaplnily se jí vodou.." Řekl a odeběhnul zase pryč. Otočil jsem se směrem k Tiffany. Seděla na židli a plakala. Ruce měla přitisknuté k obličeji. ,,Bude to dobré.." Řekl jsem abych jí uklidnil. Ale byl jsem to i já kdo potřeboval uklidnit. Nejenom ona.

,,Běž se domů vyspat.. Vážně bys to potřeboval." Promluvila tiše Tiffany. Měla pravdu. Uvědomoval jsem si to. Beze slova jsem kývnul, rozloučil se a s klidem odešel. Neměl jsem v plánu jít domů spát. Chtěl jsem si jít jen pro batoh s učením a znovu se vrátit do nemocnice. I když tam nemůžu nijak pomoct, měl jsem pocit, jako kdybych tam musel být. A tak jsem se tím řídil.

Doma jsem si vzal batoh a hodil do něj všechny učebnice a sešity, které jsem si myslel, že zítra budu potřebovat. Byl jsem líný začít přemýšlet nad tím, co máme zítra za předměty. Pro jistotu jsem si do batohu přibalil i černou mikinu s kapucí a z ledničky tajně vzal bagetu, která byla určená mě na svačinu do školy. Doufal jsem, že si toho mamka nevšimne, že jí někdo v noci sebral bagetu z ledničky. Potichu jsem se vykradl z domu a téměř neslyšně za sebou zavřel dveře. Překvapilo mě, že venku bylo chladněji než když jsem šel domů. Proto bylo dobře, že jsem si s sebou vzal mikinu a tak jsem si ji vytáhl z batohu a vzal si ji na sebe.

Kolem nás pípaly přístroje na které byla připojená. Seděl jsem na židli u ní s hlavou na její nemocniční posteli. Nespal jsem. Spal jsem tak napůl. Stále jsem vnímal a reagoval na okolí, i když jsem tomu nevěnoval všechnu svoji pozornost. ,,Promiň.. Já.. Měl jsem tomu zabránit." Promluvil jsem tiše i když bylo jasné, že mou omluvu neuslyší. Ale mě to uklidňovalo. Mohl jsem jí říct naprosto cokoliv a věděl jsem, že to nikomu neřekne, protože mě neuslyší. ,,Byla to blbost a nejradši bych si nafackoval." Přiznal jsem a škubal se za vlasy. Tvář se mi zalévala horkem a já najednou viděl rozmazaně. Nebrečel jsem, jen jsem nechtěl zaostřit okolí kolem mě. Koukal jsem do blba. ,,Hele co tu mám.." Usmál jsem se a zašátral v batohu. Vytáhl jsem bagetu, kterou jsem mámě poctivě uloupil z ledničky. ,,Dělala jí moje máma.." řekl jsem naprosto klidně. Myslím, že kdyby mě v tu chvíli někdo vyděl, poslal by mě hned do blázince. ,,..je dobrá. Je tam salát, kousky kuřete.. Fakt dobrá!" Zakousl jsem se do bagety. Ta bageta byla určená k tomu abych jí snědl ve škole k svačině a ne po půlnoci v nemocnici k večeři. To jsem si uvědomil,že jsem vlastně ani nevečeřel. Úplně jsem na to zapomněl. ,,Jestli chceš, tak ti ji někdy taky můžu přinýst.. Až ti bude líp." Sklopil jsem zrak na lem její peřiny a potom se jí podíval na oči, jestli jsou stále zavřené. Byly. Zabalil jsem si zpátky bagetu a dal ji do batohu. Musel jsem si nechat půlku ještě do školy. Hlavu jsem si opět položil na nemocniční lůžko a za pár minut jsem usnul.