Náhoda? Nemyslím si...✔

17. Kapitola

To není možné. Nemůžu tomu uvěřit.

Vedle mě sedí osmnáctiletý, černovlasý kluk. Až teď jsem si všimla jeho očí. Jasně zelené, ale nevýrazné. Má na nich strach a starostlivost. Úsměv má nádherný.

Za ním stojí modrooká blondýna. Tváří se starostlivě. Kousek za ní je další, asi dvaadvacetiletý, rovněž černovlasý kluk, ale oči má jasně modré.

"Chrisi" usměju se. "Chantal. Nicku. Zdá se mi to?"

"Nezdá. Jsi v pořádku?" zopakoval Christian svojí otázku.

"Dejme tomu."

"Pojď s námi." Chantal a Christian mi pomohli vstát. Odvedli mě do auta, Nick řídil. Dovezli mě před jakousi vilu. Vystoupila jsem, Chantal s Christianem mi pomohli dovnitř.

Dali mi věci, do kterých jsem se převlékla. Už svítalo, takže předtím nebyl večer, ale černočerná noc. Dala jsem si sprchu, oblékla se. Chantal s Chrisem čekali na mě v obýváku. Sedla jsem si k nim a Nick mi přinesl teplý čaj.

"Jak jste mě vůbec našli?" Prolamuji ticho. Tohle je věc, co mě zajímá.

"Doneslo se k nám, že tě unesli. Toho jsem si všimnul hned, co jsem přišel na pokoj. S Chantal jsme dlouho hledali, kde bys mohla být, ale jde vidět, že Nick je profík. Nezanechal po sobě stopy. Projížděli jsme všechno možné, třeba jen zmínku o tobě. Nic. Jelikož mám v mafii otce, tak s jeho pomocí jsem zjistil, že jsi u Theodora a Nicka. Vydali jsme se tam, tam nám řekli, že tě před pár týdny i s Theodorem odvezli k Bossovi - Fabianovi. Dorazili jsme k sídlu, nicméně ty nikde. Bylo to včera kolem poledne. Přepadli jsme, společně s Nickem, jednoho z Fabiánových pracovníků, ze kterého jsme vytáhli, že ráno viděl holku, která vypadala jako ty, jít do lesa, utíkala a brečela. Vydali jsme se za ní a našli tebe." skončil vyprávění Chris.

"Nemusíš se tam vracet Fey." Chantal se vlídně usmála.

"Nechci tam, po tom, co mi udělal." Vzlykám. "A mimochodem, Fabiana byste tam nepotkali, i kdybyste vrazili přímo do jeho bytu. Je mrtvý."

"Kdo je nový boss?" zareagoval okamžitě Nick.

"James. Fabiánova pravá ruka a přemožitel."

"Podle našich zákonů se nesmí zabíjet jen tak na potkání."

"To sice ne, ale James zabil Fabiana v sebeobraně. Kdyby to neudělal, bylo by to opačně."

Najedla jsem se a šla si lehnout.

Když jsem se konečně probudila, svítalo. Spala jsem tedy opravdu dlouho.

Šla jsem do kuchyně, kde jsem si udělala něco mezi snídaní a obědem, protože jsem měla hlad a navíc mě čekala ještě cesta. Nehodlám tu zůstávat.

Dala jsem si sprchu, oblékla se a vyrazila na cestu. Před odchodem jsem ještě napsala vzkaz Chrisovi, ať mě nehledá.

Znova jsem přemýšlela, kam jít. Už jsem byla třetí den na cestě a jedno jsem věděla. Chci co nejdál od Jamese. Jeho sídlo je asi někde na jihu. Tudíž.. Dejme tomu, že bych šla na západ. Okey, kde je západ..

Hm, že by... Naproti východu?

Jak jsi na to přišla... Sherlocku.

Je úžasné svádět boj se svým podvědomím. Dělá to každý. Jen někteří jsou až takoví případi, že to řeší nahlas. Mezi které díky bohu nepatřím.

Jdu, ani nevím kam. Nevím kde jsem. V Nickově vile jsem nebyla. Jestli ta vila není Christiana nebo Chantal. Není úplně na samotě.

Blíží se poledne. Stále nemám hlad, jsem už dost daleko. Teď jdu do nějaké vesnice, je asi hodinku pěšky odsud.

Zastavilo vedle mě auto. Černé, zatemělá okna. Je dost velké. Jdu dál, nevšímám si ho. Z auta vyskočí čtyři zakuklení muži. Rozejdou se za mnou. Utíkám. Sotva popadám dech. Už nemůžu. Nemám šanci proti nim. Vím to.

Někdo mě chytne za vlasy. Bolí to. Přinutí mě to zastavit. Otáčím se. Hned, co zakuklenec vidí můj obličej, pouští mi vlasy. Následně mě chytá za ruku. Bojím se.

"Neubližte mi." žádám zděšeně.

"To nezáleží na mě." odpovídá chladně. Úšklebek se mu roztáhne a já se bojím ještě víc.

Dobíhají nás ti další tři. Pokouším se vysmeknout. Nejde to. Je moc silný. Další vlna strachu mnou prochází. Cítím silný náraz do nás dvou. Padám k zemi.

"Jseš snad blbej nebo co?" vyjede ten první. Zvedá mě do náruče a odnáší mě k autu. Nejsem schopná mluvit. Nejsem schopná se pohnout. Jen vnímám okolí.

Hrubě mě posadí na sedačku a sedne si vedle mě. Ostatní naskáčou do auta. Mam strach, ale je už pozdě.

Muž sedící na místě spolujezdce si stáhnul kuklu. Byl to blonďák.

"Co s ní chce udělat?" ptá se.

"Netuším Jacku" odpovídá ten, co mě nesl. Hnědovlásek a zelené oči.

"Tak ty bys to mohl vědět, Harry." promluví opět Jack.

"Asi to, co s ostatními." pokrčí rameny Harry. "Což doufám, že ne."

"Chudák holka, nezaslouží si to."

"Jacku, neříkej, že ti za těch pět minut přirostla k srdci."

"A ty Harry mi neříkej, že se ti nelíbí. Vím, že ano. Běžel jsi mnohem rychleji, než normálně, protože jsi ji chtěl první."

"Nebo možná proto, že ona umí zatraceně rychle utíkat.." odsekl Harry.

Nevím, co si o tom mám myslet. Jsem již třetí den na cestě. Vůbec nevím, co bude dál. Vím jediné.  K Jamesovi se nechci vrátit. Miluju ho, ale ničí mě. Navíc si to ani neuvědomuje.

Začínám být schopná uvažovat normálně uvažovat. Zkouším se pohnout, docela to jde. Oni se o něčem baví, ale Harry se s nimi moc nebaví. Začínám se třást, je mi zima. On to pozná, vytáhne odněkud deku a přikryje mě. Obejme mě a přitiskne mě k sobě. 

"Neboj, vše bude dobrý." zašeptá.

Zastavujeme před jakousi vilou. Harry mě zvedá do náruče a odnáší mě. Usínám mu v náručí.