Náhoda? Nemyslím si...✔

16. Kapitola

Vcházím a mým očím se naskýtá příšerný pohld.

Leží tam na studené zemi, všude je voda. Tedy. Krev s trochou vody. Musí tu ležet už strašně dlouho. Vidím žiletku, která se povaluje vedle ní. Má neuvěřitelně nateklý obličej, brečela dlouho. Zavřené oči. Vypadá jako mrtvá. Hrudník se jí zvedá v pomalých intervalech. Nebýt toho, řekl bych, že už to má za sebou.. Ale co to plácám.

Vzpamatovávám se ze strachu a skláním se k ní. Tohle jsem udělal já? Ne..

Ale ano. Přiznej si to Jamesi.

Podvědomí, drž laskavě jo?

Zvedám ji a odnáším na gaučík, co je v ložnici. Položím jí na záda, na bříško jí dám silnou vrstvu kapesníku a na to jí položím pořezanou ruku. Napustím horkou vodu do vany a přidám sprchový gel. Jdu pro obvaz. Namočeným kapesníkem jí opatrně otřu rány a ty následně zavážu. Pomalu a opatrně ji svléknu, zkusím vodu, jestli není horká a položím ji do vany. Tělo jí omývám houbičkou.

Následně jí obleču do svého trička a kraťasů, převážu jí ránu a uložím jí do postele. Najím se a lehnu si k ní.

Stále přemýšlím. Cítím k ní něco? Jo. Bezmocná spí tady vedle mě a já nemyslím na to, jak ji ohnu. Po celou dobu jsem na to nemyslel, i když bych mohl a ona by se nemohla bránit. Co k ní cítím? Těžko říct. Nikdy jsem nikoho nemiloval, nevím, jaké je to být milován. Prý nás láska oslabuje. Tak to tvrdil Fabian i můj otec. Po tváři mi steče jedna neposlušná slza. Ve víru myšlenek konečně usínám.

*Pohled Fey*
Probouzím se, je skoro poledne. Naposledy si pamatuju, jak jsem ležela v kaluži krve a vody, u Jamese doma v koupelně. Pohlédnu vedle sebe. James tam leží a prohlíží si mě.

"Krásné ráno" Usměje se.

Nejsem schopná slova, tak jen přikývnu. Co se stalo?

"Je ti lépe?" ptá se James.

"A-ano" vykoktám.

"Co tě to popadlo?"

"Mám všeho dost."

"Tak ona má všeho dost, a my se z toho máme zbláznit?" Málem křičí. Znova brečím.

"Drž hubu" odseknu. Vstanu a on za mnou.

"Co si myslíš, že děláš?

"Nemůžu se ani zvednout?" vyjedu po něm.

Na tváři mi přistane pěst, neustojím to a spadnu na zem.

"Nech mě bejt!" Rozkřiknu se já. Jsem na dně. Nevím, co se mnou je. Jako kdybych náhle získala energii, postavila jsem se na nohy a převlékla se. Na sobě teď mám teplejší legíny, tričko, teplou mikinu a kabát.

"Co jako děláš?" vyjel po mě ten egoistickej blbec James,

"Jdu pryč."

Odcházím z bytu. Obouvám si černé kotníkové botasky. Nevím kam ani půjdu. Mám s sebou nějaké peníze. Jsou to peníze od Thea, Nicka a dalších. Procházím tímto velkolepým sídlem, nevnímám čas, nevnímám cestu, nevnímám okolí. Chci být daleko od něj.

Ani nevím, jak jsem se dostala ven ze sídla. Vím jen, že jsem už šla směrem pryč. Lesem, který byl kousek od sídla. Začínalo pršet. Nebylo nijak extra teplo. Rozhodla jsem se první noc strávit v nějakém krmelci, pokud se nenajde nic jiného.

Seš blbá, krmelce taky nerostou na stromech.

Jdu dál, rozhodnutá. V lese narazím na silnici, tak jdu po ní. Třeba dojdu k nějaké ubytovně, hotelu, nebo tak.

Co asi teď děla James? Lituje vůbec toho, že jsem pryč? Ne. Jsem pro něj jen kus hadru. Uhodil mě a ne jednou. Po tváři se mi skutálí jedna neposlušná slza.

Po nějaké době zahýbám zpátky do lesa. Mám žízeň, mám hlad, začíná mi být zima. A přece jenom, v lese neprší.

Snažím se jít co nejrychleji, déšť houstne. Hřmí. Ještě že se nebojím bouřky. Je to zhruba den a půl, co jsem nic nejedla. Super.

Blesklo se. Počítám. Raz.. Dva.. Slyším hrom. Bouřka je tedy skoro nademnou. Dva kilometry odsud. Pokud to přežiju, můžu být ráda.

Jdu, nevím jak dlouho, bouřka neustává. Déšť sílí. Kousek odsud spadl strom. Štěstí, že jsem tam nebyla. Mám hlad a není jídlo.
Co je vlastně za roční období? Jasně, léto. Tudíž by mohly být borůvky.

To se chceš živit borůvkama?

Jistě že ne. Ale asi budu muset. Od toho neustálého spěchu přestávám cítit nohy. No tak Fey, seber se. Ukaž Jamesovi, že se bez něj obejdeš.

Rozhodnutá jdu dál. Netrvá dlouho a uvidím lavičku a s přístřeškem. Popoběhnu a sedám si tam. Dám hlavu na stůl a usínám...

Probouzí mě klepání na rameno.

Otevřu oči, promnu si je a podívám se. Nademnou stojí pár lidí. Je už večer.

"Jsi v pořádku?" Proč mi tyká? Nepoznávám ho. Nebo ji.

"Kdo.. Kdo jsi?" zeptám se. Jsem stále rozespalá, promočená, zmrzlá. Ano, je léto a já jsem zmrzlá. Vždyť je bouřka. Typuju 15-20 stupňů. 

Ten dotyčný si sedá ke mě. Na sobě má džíny, tmavě modrou teplou nepromokavou bundu s kapucí přes hlavu.
Sundá si kapucu, ale já mu přesto moc dobře nevidím do tváře. Nepoznávám ho. Za ním stojí ještě dva další. Jsou tu dva kluci a jedna holka.

"Kdo jste?" zopakuji svojí otázku. Ten, co sedí u mě si stáhne kapucu. Následuje ho holka a pak ten kluk vzadu. Rázem jako by do mě uhodilo. To není možné.

...
Další díl je na světě. Omlouvám se, že tak pozdě... :/ Nestíhám.
Jste spokojení s průběhem příběhu? :D
Nejtěžší bylo pro mě se vcítit do role té Fey a popsat to :D
-Skoro 500 přečtení <3 Děkujuuu

Vaše
Connie