Náhoda? Nemyslím si...✔

8. Kapitola

Moc děkuju za čtenáře a za Votes :3 Jsem ráda, že se příběh líbí :3 Ale zpátky k příběhu :3

...

*Pohled Fey

Dlouho se tu neukazoval. Lehla jsem si na postel protože jsem byla unavená. Uslyšela jsem skřípot dveří. Christian se asj vrátil. Nic jsem neříkala.

Po nějaké době jsem se ho zeptala: "Kdes byl tak dlouho?"
Možná trochu nevhodná otázka, ale nemám náladu cokoliv vymýšlet.

"Bych se spíš měl ptát já tebe ne?"
Ozval se hlas od okna. Vůbec nezněl jako Christian. Ale znala jsem ho odněkud

Ohlédla jsem se. Stál tam - můj otec.

"Co tu děláš?!" vyjekla jsem.

"Bych se měl ptát já tebe ne?" odvětil otec.

"Zemřel jsi."

"To ty málem taky. Dvakrát" usmál se otec. "Nemysli si že o tom nevím"

On mě sleduje? Jak jinak by to mohl vědět? Jak to ví? Jasně, mafián... Už to chápu... Docela mě děsí. Půl roku má být mrtvý.

"T-ty mě s-sled-duješ?" vykoktala jsem.

"O to se zajímat nemusíš" odpoví stroze. V jeho očích je špetka strachu, ale nechce to dát najevo.

"Co tu vlastně děláš? Nechal jsi mě a mámu bejt! Nezáleží ti na nás, začneš si s mafií a myslíš si jako co? Že tě po pár letech jen tak nechají jít nebo co?" těžce jsem oddechovala.

"Jediný důvod, proč tu jsem jsi ty." odpověděl klidně. "Ale nejsem tu proto, abych ti vynahradil všechna ta léta bez tebe, stejně o to nestojíš."

V tom měl pravdu. Opravdu o to nestojím. Proč tu tedy je?

"Nebudem to zdržovat, co ty na to?" zeptal se po chvíli. Došel ke mě a vzal za ruku. Pokusila jsem se vysmeknout, ale nepodařilo se. Dotáhl mě k oknu.

"Co si myslíš, že děláš?" vyjekla jsem.

"Drž hubu" okřikl mě. "Budeš mě muset poslouchat, nebo skončíš dřív, než já. Poslouchej. Až pujdem, tak ani necekni, nebo odpověz, že jsi se mnou. Rozumíš?" Přikývla jsem.

Cože? Táhl mě kamsi po nemocnici, jak naschvál tu nikdo nebyl, nebo to byli jen pacienti.

K mému překvapení jsme vyšli pár pater, poznala jsem, že jsme byli v nejvyšším...

Výtahem jsme se dostali k přistávací plošině pro vrtulník. Chtěla jsem se vysmeknout už cestou sem, ale on mě pevně držel. Za cestu jsem několikrát vyjekla.

Na plošině stál soukromý vrtulník.

"Odvezou tě za šéfem" řekl prostě otec, bez špetky soucitu a lítosti.

"Odvezou?" nechápala jsem

"Já jsem svůj úkol splnil. Třeba se ještě setkáme"

Upřímně jsem doufala, že ho už neuvidím. Přála bych mu teď aby shnil v pekle a šlapal tam na Lego

Z vrtulníku vyskočil jakýsi chlap a šel k nám. Otec o pár kroků poodstoupil, na něčem se s tím chlápkem domluvili, rozloučili se a otec odešel.

Chlápek přišel ke mě. Pokynul, ať jdu za ním. Byl svalnatý. Mohlo mu být kolem 22, černé vlasy a modré oči. O bože. Okey, Fey, mafiáni tě chtějí unést a ty se necháš? Ano... Proč? Netuším.

"Sedej" řekl a ukázal na místo vedle pilota. Poslechla jsem a sedla si. Něco mě na něm šíleně přitahovalo.

Nastoupil z druhé strany. Byla jsem hrozně unavená, tak jsem zívla.

"Prospi se, šéf tě chce mít čilou" zakřenil se necitelně. "A oslovuj mě Nicku"

Přikývla jsem. Opřela jsem se o sedačku a okamžitě usnula.

Krátká a noční kapitolka :DD
Snad se líbí :)