Náhoda? Nemyslím si...✔

2. Kapitola

"Co... Cože?" nechápala jsem.

"Jo... Našel jsem tě ve vaně." sklopil hlavu "Podivej se na levou ruku"

Zvedla jsem tedy levou ruku, která doteď byla pod přikrývkou. Ucítila jsem štiplavou bolest v předloktí. Ruka byla obvázána celkem tlusou vrstvou obvazu. Od prstů až skoro po loket.
"Už si vzpomínáš?" zeptal se James ustaraně

Jistě že jsem si vzpoměla. Nedávno se se mnou rozešel Patrick... O co víc... Znásilnil mě. James o tom ví. Ale Patrick není první. Ještě otec... Máma je mrtvá už asi 10 let, zabila ji mafie... Částečně i vinou otce. Otec byl poslán do Afgánistánu, kde měl jít do války. Ale vykoupil se u Mafie a jako překupník drog se dostal zpátky sem do Anglie, před půl rokem odmítl dál pracovat a začal se skrývat před mafií... Před 4 měsíci ho našli a dorazili. Zabili ho.

Nikdy jsem ho neměla právě v lásce, v dětstvi mě mlátil. Ale je to přece jenom táta.

"Feyo, vnímáš?" zeptala se Sara
"Jo, promiň... Zamyslela jsem se" odpověděla jsem. "Kdy mě chcou pustit?"

"To se neví" pokrčil rameny James "Rána se ti skoro zahojila... Bolí tě něco?"
"Ne... Skočím si na wc, pomůžeš
mi?"
"Dobře" souhlasil James. Okryla jsem deku a vstala. Pak jsem se už jenom propadala dolů do tmy... Dolů...

Ležela jsem na studené, chladné zemi. Tváří dolů. Zvedla jsem se a tam stála má moje matka.
"Feyo, zlatíčko" vykřikla a rozeběhla se ke mě.
"Mami... Co tu dělám?" zeptala jsem se "Znamená to, že jsem mrtvá? Jako ty a táta?"
Matka se jenom usmála.
"Myslím, že nejsi. Pokud jsi natolik odhodlaná, aby jses vrátila zpátky a žila dál, tak nejsi. Samozřejmě pokud nechceš, nikdo tě nutit nebude."
Rozhlédla jsem se. Vypadalo to zajímavě... Chtěla jsem se setkat i s nenáviděným otcem. Matka si mě celou dobu pozorně prohlížela.
"Vím, že to máš těžké..." začala smutně
Podívala jsem se na svojí levou ruku. Stále tam byla rána od nože. Jako vzpomínka na den, kdy jsem se rozhodla připojit se k matce.
"Už je to lepší... Není tu někde otec?" zeptala jsem se odvážně.
"Obávám se, že není." odpověděla matka.
"A je tohle skutečné, nebo se to děje jen v mé hlavě?" ptala jsem se dál
"Jistěže se to děje v tvé hlavě, proč by to ale mělo znamenat, že to není skutečné?" usmála se znova matka.
"A jestli tedy chci... Má cenu se vrátit?"
"Určitě." odpověděla matka "Já takové štěstí neměla."
Obraz se začínal rozplývat...

Otevřela jsem oči. Tentokrát jsem byla zpátky v realitě. Byla noc a já ležela v pokoji v nemocnici... Stále. Měla jsem ale do sebe zapojenou kapačku a i ten přístroj na měření tepu. Přes nos jsem měla takové to dýchátko.
Zakuckala jsem se.

"Jsi v pohodě?" ozval se po chvíly jakýsi hlas.