We [CZ]

Epilog.

(Upozornění: Sama nesnáším konce typu: "O pár měsíců později!" atd. Proto pokud to také nemáte rádi a chcete si konec nechat pro sebe, nečtěte to. Ale... já bych si to stejně přečetla :D)

O rok později.

Seděla jsem a dávala si chvilku pauzu. Kevin vedle mě se vydýchával a když jsme se spolu na sebe podívali, oba dva nás to donutilo k úsměvu a následně k smíchu. 

"Ještě, že máme pauzu, protože dál už bych to neudýchal," zasmál se a poté se napil vody z flašky, co jsem ještě před chvílí držela v ruce.

"Taky ne. Těším se do sprchy a do postele. Jsem unavená jako medvěd před zimou," seskočila jsem z pódia a rozhodla si dojít pro něco k pití. 

Hrála jsem teď na kytaru v Kevinově kapele, která se stávala docela oblíbenou, takže jsme už nemuseli řešit peníze, jako hlavní téma naší domácnosti. Byli jsme teď spolubydlící, protože otec se mnou nemohl vydržet v jednom městě, natož v bytě. Když jsem se tam jednou vrátila s tím, že jsem matce chtěla popřát k narozeninám, zjistila jsem, že se odstěhovali. 

"Tohle je od slečny na rohu," usmál se na mě George. Byl to barman a měl službu většinou, když jsme hráli.

Podívala jsem se, kam ukazoval. V ten moment, jako by všechno, co se za ten rok stalo, zmizelo. Jako bych se vrátila do svého já. Jako by to, co mi celou tu dobu chybělo, najednou znovu našlo mé tělo, které následně ožilo. V žilách mi začala proudit krev a srdce se rozbušilo jako na poplach. 

Blonďaté vlasy si měla stažené v culíku. Modré oči mě sledovaly a plachý úsměv tě dělal ještě krásnější, než lehké šaty, cos na sobě měla. Obešla jsem bar a zastavila před tebou.

"Angie?"

"Vidím, že jsem s tvým hraním tehdy měla pravdu. Sluší ti to na tom pódiu," sesedla sis z barové stoličky a pohledem se vrátila tam, kde jsem ještě před chvílí vystupovala.

"Jo... no... co tu děláš?" tohle byla otázka, co mi svítila před očima od okamžiku, co jsem tě zhlédla.

"Jsem tu... jsem tu s lidmi z konzervatoře," upřeně ses mi zahleděla do očí.

"Víš, Chris. Já sice... Já tě pořá-" chtěla jsi něco říct, ale...

"Hej, Chris... Musíme zpátky. Pojď," Kevin mě chytnul za paži a absolutně ignoroval fakt, že přede mnou stojíš ty. Moje Angie. Moje štěstí.

Cestu, kterou mě tahal, jsem nevnímala. Stále jsem tě sledovala, jak tam stojíš a usmíváš se, a přesto na tvém pohledu bylo něco špatně. Kevin mi musel nasadit popruh od kytary, protože jsem byla moc omámená z toho nečekaného shledání a ještě ji zapojit do zesilovače. Divila jsem se, že za mě rovnou nechtěl hrát. 

"A dále vystoupí kapela Avalanche!"

Začínaly se ozývat první tóny naší písničky. 

Ozval se potlesk. Reflektory mě oslepily, a tak jsem si rukou vytvořila stín. 

Věděla jsem, Angie, že tu nejsi proto, abys mi skočila do náruče. Abys mě utišila a řekla, že to, co jsme prožívaly tehdy, bylo pravé a ono bylo. Abys mi řekla ty dvě slova a já měla zase to oprávnění tě políbit, udělat tě mou. Ale byla jsem za tebe šťastná. Donutila jsi mě znovu k úsměvu, Angie. Ten kluk, co tě objímal byl ten správný, ne já. 

Protože takhle to je správné. Protože takhle nás svět nemá proč nenávidět.

Protože ti, co milují, jsou šťastní jen, když jsou šťastní jejich milovaní.

Protože já tě milovala, Angie. 

---

Tak ano, tohle je naprostý konec. (I když ne tak docela :D) Jsem vám všem, co to četli, vděčná, že jste to dočetli až do konce. Pokud máte nějaké připomínky, nebo něco, tak se klidně ozvěte :D 

A! Teď bych vás chtěla pozvat k druhé části této trilogie :) <3 Jmenuje se ARE a bude se nést v podobném duchu :D (překvapivě)