We [CZ]

The Night.

"Angie!"

"Musím jít, jdi zatím ke mě do pokoje, potom přijdu," sbalila jsi lékárničku a pospíchala za svým otcem, co na tebe volal a počas mého ošetřování přišel domů. Sebrala jsem si tričko do ruky a opatrně pootevřela dveře, abych zkontrolovala situaci na chodbě. 

"Dobře zlato, my jdeme. To jídlo jsem tátovi nakonec připravila sama, kdyby sis potom někdy vzpomněla. Opatruj se, nevíme v kolik dorazíme domů, ano? Tak si to tu užijte. Pa," zahřálo mě u srdce, že máš takovou rodinu, která se stará a dává na tebe pozor. Nekřičí. Neřeší se tu peníze. Nepije se tu alkohol a na zemi se neválí flašky od piva. 

Když se zabouchly dveře, nemohla jsem přeslechnout tvůj hlasitý povzdech, jako by ti právě ze srdce spadl Mount Everest a to už jsem ti okupovala pokoj.

"Tak, když už můžeme volně dýchat... Máš hlad, žízeň?" otočila jsem se na tebe, když jsi vešla. 

"Máš tu mojí fotku?" pohledem jsem znovu sjela na předmět, na který jsem zírala předtím.

"No... jo...," z vteřiny na vteřinu jsi úplně zrudla. Líbilo se mi to pomyšlení, že tě uvádím do rozpaků. Bylo to... sladké. A i to, že jsem momentálně byla zbitá, mi dodávalo určitý pocit síly nad tebou. Ta, co má jenom samé problémy. Ta, která nesla zodpovědnost za naši lásku. Ta, co se zamilovala do sluneční víly, kterou si nezasloužila. 

Pomalu jsem k tobě došla. Byla jsi... byla jsi to, co bránilo bolesti vzejít na povrch. Milovala jsem tě každičkou buňkou v těle. 

Políbila jsem tě. Znovu. Znovu. A znovu. Rukama jsem ti vjela za krk a držela si tě při sobě, zatím co jsme se dotýkaly boky a pomalu, krok po kroku, jsme se sunuly dál. Až tam, kde jsme už dál nemohly pokračovat. Až když jsem tě spolu se mnou povalila na tvou postel do načechraných peřin s neutichající žízni po tobě samé. 

Přestala jsem. Tentokrát byla řada na mě. 

"Miluju tě, Angie," v ten moment se tvoje oči rozzářily jako dvě hvězdičky na noční obloze. 

A já věděla, že to, co jsme v tu noc udělaly, bylo správné. 

/už aby to mělo konec, hele... xD