We [CZ]

Thank you.

"Chris!"

Zmateně jsem zvedla pohled od telefonu a přesměrovala ho na tebe, když jsi ke mně docupitala ze školy, před kterou jsem na tebe čekala.

"Chci jít k tobě domů," usmála jsi se na mě, jako by jsi neřekla věc, které jsem se bála nejvíc, "chci vědět, kde bydlíš. Jak vypadá tvůj pokoj. Chci abys mě pustila dovnitř, Chris," při poslední větě jsi ztišila hlas a pohled zabodla do země. Musela ses na tohle oznámení hodně připravovat.

"Tak... fajn," pokrčila jsem rameny. Nebyla jsem si jistá, jestli mě čekalo něco horšího, než překonání té hranice, kdy ses rozhodla být se mnou. S holkou. Do teď pořádně nevím, jestli jsi to, co já, nebo ne.

"To fakt?" vyvalila si oči a já se musela zasmát.

"Jo, fakt," seskočila jsem z červeno-bílého zábradlí, na kterém jsem seděla a vyšla jako první úplně opačným směrem, než jsi bydlela ty.

"Děkuju, Christine," už zase. To jméno. Trochu jsem se naježila, ale jinak na sobě nedala nic znát.

"Jen nečekej, že uvnitř mě je to takové, jaké si představuješ."