We [CZ]

Words.

"Ty hraješ?" nakoukla jsem za tebou. V rukou jsi držela kytaru, kterou jsem do ruky brala jenom zřídka kdy.

"Trochu," pokrčila jsem rameny a sedla si na židli, která nepříjemně zavrzala a ty jsi při tom zvuku pozvedla obočí. Oceňovala jsem tvoji snahu porozumět tomu, že se tu dá bydlet. 

"Zahraješ mi?" usmála ses a podávala mi Billiho. Tak jsem si svojí kytaru pojmenovala, když jsem byla malá. Jako idiot, že?

"Ne."

"Prosím!" nečekala jsi na další můj protest a rovnou mi jí vrazila do klína. Očekávala jsi, že začnu hrát, a tak jsi se vrátila k prozkoumávání mého pokoje. Dost zaraženě si koukala na matraci válící se v rohu. Postel jsem naposledy měla v osmi letech. Od té doby jsem spala tak, jak jsem spala. Začala jsem jen tak vybrnkávat akordy, až jsem přešla do nějaké písně, co byla vyrytá v mé hlavě.

"Hraješ nádherně," prsty jsi přejížděla po plakátech rockových skupin, co jsem měla špendlíky přibité k sádrokartonové zdi.

"Ne tak, jako ty zpíváš," odložila jsem kytaru, přešla ty tři kroky k tobě a ukojila tak tím svůj hlad po něčem tvém. Něčem co dokázalo dávat, ale i brát. Netušila jsem ale, že jednou mi ublíží tak, jako rty ještě nikomu neublížily. Ty slova... ty slova mě zničily.