Isqube 2 (FF-Ross S. Lynch) Dokončeno

23.kapitola: Tohle nepůjde bez sádry a Už nikdy......

Kail
Hned jak jsem se ráno probudil a stoupnul jsem si na nohu, strašně mě zabolela tak jsem si zase sedl na postel. Vzal jsem polštář a hodil jsem ho po Kristianovi.
" Co je?" Zeptal se mrzutě rozespale.
" Mám menší problém, asi to není jenom obražený. Je to možná i něco víc." Řekl jsem mu.
" Zatracený vstávání. Jinak, dneska to máme zařízený že budem odlétat. Ale až odpoledne, teďka se šéfové s námi chtějí sejít. Nejdřív tě ale vezmu s tou nohou, stejně jsi mi sem jel pomoct." Řekl mi a šel se obléknout, vzal i moje věci a hodil mi je. Oblékl jsem si triko s kalhoty byl docela velkej problém, noha mě strašně bolela a mohl jsem se z toho zbláznit. Nakonec jsem se oblékl, Kristian mi zabalil věci. Zavolal nahoru obsluhu aby nám snesla kufry a tu krabici dolů, vzal jsem si zase berle a šel jsem dolů. Všechno jsme dali do přistaveného taxíku, nasedli jsme a Kristian řekl řidiči aby nás nejdřív zavezl k nemocnici, tam mě prohlédl jeden doktor.
" Tak tohle nepůjde bez sádry mladý muži, musíme to zafixovat. Jedete ještě dneska někam?" Zeptal se mě.
" Ano. Zpátky domů, nejdřív se ale někam musíme ještě stavit a potom poletím do Miami Beach." Odpověděl jsem mu. Jenom přikývl.
" Dám vám sádru, která rychle schne ale budete si tady tak tu půl hodinu počkat než vám trochu ztvrdne." Řekl mi, jenom jsem přikývl a nechal jsem si zasádrovat nohu. Potom jsem teda počkal tu půl hodinu a šel jsem za Kristianem do auta a jeli jsme do kavárny Mirrabella kde jsme měli sraz s jeho nadřízenými. Už se nemůžu dočkat až budu zpátky u Emily.

Austin
Sedím u Bethany celej den a proseděl jsem i celej noc, doktoři jí nedávají moc šanci že to přežije. Já ale v to chci aspoň doufat, rodiče za mnou přijeli před chvílí i s Emily, ráno totiž viděli zprávy co se stalo. Docela dost mi říkají že to bude v pohodě, že se z toho dostane a tak. Já vím že to třeba nemusí být pravda ale je lepší si říkat že se to třeba zlepší, chci aby se to s ní zlepšilo. Právě jí držím za ruku a dívám se na ní, je mi jí hrozně líto. Nechápu jak se jí mohlo stát taková věc, moc nejedla protože jí bylo zle a když se ještě před spaním vážila docela dost jí spadla váha ze 65 kg na 45 kg. Najednou za námi přišel doktor a podíval se do papírů.
" Bethany má rakovinu žaludku. Dá se to vyléčit, na to by jsme si jí tady ale museli nechat. Příznaky pro tuhle nemoc jsou takovéto: únava, pocení, teplota, nechutenství, hubnutí, bolest břicha, nevolnost, zvracení i krve, zvětšení levé nadklíčkové uzliny, krev ve stolici. Neměla něco z toho?" Zeptal se nás.
" Do háje." Řekl jsem nahlas.
" Ano, měla příznaky ale jenom občas únavu, večer se potila, moc nejedla protože neměla chuť, docela shodila pár kil a potom včera večer zvracela krev jinak nic." Řekl jsem mu, hned si to poznamenal do papírů a zase odešel. Byli jsme u Bethany dokud nás neposlali pryč protože skočily návštěvní hodiny, návštěvní hodiny skončily ve čtyři hodiny odpoledne. Všichni jsme jeli domů, já jsem ale musel doma bejt sám, rodiče mi řekli že jestli budu chtít tak můžu spát u nich. Nechtěl jsem, musím ještě umejt podlahu od krve co Bethany vyzvracela. 

Emily
Bylo mi Austina líto, hlavně kvůli Bethany. Má jí hrozně rád a nechce aby se jí něco už stalo, přeju jim to, aby byli spolu šťastný ale nechci aby Bethany takhle trpěla. Sice nejsem věřící ale modlím se aby se z toho dostala, není to moje sestřenka ale mám jí tak ráda a chci aby byla v pořádku. Sedím za stolem a přemýšlím co budu dělat, dole u dveří se ozve zvonek. Pomalu se zvednu a jdu otevřít, venku stál poslíček.
" Slečna Emily Lynch?" Zeptal se mě ten kluk.
" Ano." Odpověděla jsem mu.
" Tohle je pro vás." Řekl mi, podal mi balíček a odešel. Vzala jsem si ho dovnitř a podívala jsem se do něj, když jsem ho otevřela byli v něm samí medvídci.