Teen Wolf- New Love

Odstíny bolesti

Kus toho křesla mě stále bodá do zad. Snažím se na něm najít tu správnou pozici ale všude je něco špatně. V místnosti je takové ticho že bych slyšela spadnout špendlík. Zvuk nádechů se odráží od stěn a vrací se jasně do mých uší, což mě značně vykolejuje.
Nakonec tedy vstavám a opírám se o zašlou bílou zeď Sářina pokoje. Pořád musím přemýšlet nad všemi alternativami léčby ale stále mě nic nenapadá. Je to hrůza! Navíc mi v hlavě pořád křičí slova toho muže z ředitelových vzpomínek. Jeden křičí přes druhého a nemůžu se na nic soustředit. Všechno je prostě špatně! Do té doby než pořádně zjistíme kdo po nás doopravdy jde, jsme na ráně. Jako lovná zvěř která celý život utíká před jistou smrtí. Přecházím malými kroky po místnosti a končím u její postele. Na Sářiny bolesti nepůsobí žádné léky, musí prostě po staru trpět jako postřelená laňka. Však taky jako laňka vypadá. Má tenké a dlouhé nohy a když ji pohlédnu do tváře, připadám si jakobych se na sebe dívala do zrcadla. Což je ještě děsivější.
S ostatními vlkodlaky jsme zkoušeli od ní bolest převzít, ale je toho příliš. Možná ji ale aspoň na chvíli pomůžu. Beru ji za ruku a tisknu ji v pěst. Zavírám oči a ihned cítím obrovský nával bolesti a utrpení. Skučím a padám na kolena. Bolest mnou otřásá a tvář mi chladí ledové kapičky potu. Po chvíli Sáru pouštím a končím na zemi. Hlasitě nabírám co nejvíce vzduchu do plic a utahaně vydechuji. Vlkodlačí schopnosti nejsou vždy zrovna příjemné. Ikdyž od té doby co jsem alfa si ale připadám jako opravdový vlkodlak. Vlkodlak co má ránu. Jako pán.
Otevírám oči a spatřím opětovné zlepšení. Pokaždé když ji vezmeme kus její bolesti, černé žíly ustoupí. Nejspíš to spustí proces hojení ale ten nevydrží dlouho. Pomalu se zvedám do sedu a mnu si své rozpálené dlaně.
Najednou mi v kapse pípá mobil. Beru ho do ruky a odemykám snadným gestem úvodní obrazovku.
14:57 Brácha
Něco zkusíme, přijď na recepci.
Vyskakuji na nohy a šinu si to ke dveřím. Na konci chodby okamžitě zahlédnu Deatona s Mellisou a ostatními. Docupitám k nim a s tázavým výrazem se opírám o Stilesovo rameno. Rty se mi chvějí očekáváním a tak silně zatínám zuby. "Zkusíme to teda vypálit, ale ta bolest by je zabila. Všichni se tedy pokusíte jim při tom bolest převzít" promlouvá najednou Deaton. Říká to naprosto suše a sebevědomě, jakoby o tom byl dokonale přesvědčený. "To se nepovede, nedokážeme ji vzít ani tu bolest co má teď!" Všechny pohledy ostatních padají najednou na mě "Musíme to zkusit" šeptá Stiles a jediným kývnutím mi dává povel k odchodu. Otáčím se na patě a se sklopeným pohledem mířím zpátky k pokoji. Před dveřmi mě však cosi ve mě zastavuje. Možná strach, možná úzkost. "Co se stane když to nepomůže?" Stilesův dech mi zahřívá ucho. "Zemře" Odtahuje se od mé tváře a objímá mi paží ramena.
Všichni se shromažďují kolem Isaacovy postele. Scott, Chloe, Malia, Tomy a já. Bereme Isaaca ruku a on silně tiskne víčka k sobě, strach v jeho tváři všechny rozhazuje. "Všichni připraveni?" ptá se Deaton a všichni tupě přikyvují. Zavírám oči před agónií která se rázem nese místností. Isaacův křik mnou otřásá a bolest se stává jediným co cítím. Nemám sílu otevřít oči a podívat se na něj. Povolují mi opět kolena a snažím se zatnout zuby abych nemusela křičet. Svět přede mnou se kolébá a rázem mi úplně vše mizí z dosahu. Vše potemňuje a mráz mi přejíždí střepem po zádech....
"Sydney! Probuď se! Sydney!"
Něčí naléhavý hlas mě přivádí zpátky do reality. Snažím se otevřít oči ale před sebou vidím jenom mlhavé záblesky. "Sydney! Slyšíš mě?" Před očima se mi zhmotňuje jako ze stínu Mellisa. "Auuuu" skučím bolestí a zvedám ruku k bouli na temeni hlavy. "Zničehonic jste všichni odpadli...jsem ráda že jsi zpátky" říká a hned její tvář zaplňuje úsměv. Pomáhá mi do sedu a můj pohled padá na ostatní co se právě vyhrabávají ze země. Mé oči sklouzávají na Isaaca. Tají se mi dech. Nadšením. Udýchaně sebou třese jakoby právě uběhl maraton, ale černé žíly na jeho těle mizí jako mávnutím kouzelného proutku. Začínám mít vážné podezření, že je Deaton čaroděj. Tohle totiž opravdu není normální! "Tak a teď Sarah." ozývá se Deaton. Při jeho slovech na mě jdou znovu mdloby...
----------------------
"Zachránili jsme naše přátele. Zase." Směji se a sedám si vedle něj na postel. Jeho ruka sklouzává k té mojí a vřele ji tiskne. "Očekávám odměnu" dodává a pomalu se ke mně naklání. "Ještě pořád není konec" pokládám prst na jeho rty a zastavují ho těsně před mou tváří. "To ale neznamená že si nezasloužím odměnu" Chytá mé ruce a něžně mě líbá. Projíždí mnou stejný pocit jako poprvé. To neuvěřitelné lechtání motýlků v břiše a teplé chvění na hrudi.
Padám na postel a svlékam si tričko. Přejíždí jemně po křivce mého těla a lehkými polibky se mě dotýká na břiše. Zvedám jeho tvář do svých dlaní a přitahují si jeho horké rty. Převaluji ho na záda a obdivují jeho úžasnou hruď. Prostě to nikdy neomrzí. Znovu ho líbám a vytrhuji mu pásek z kalhot. Přetáčí mě znovu na záda a končíme prakticky na mém nočním stolku. Než se stačím vzpamatovat shazuje z něj mou novou  lampičku se skleněným tělem. Dopadá ztěžka na zem a tříští se na milion kousků. "Ou, promiň" vyhrkává a dáváme se do smíchu. Chystám se ho znovu políbit ale zaráží mě jeho výraz. Úsměv mu ihned zmizel z tváře a nahradil do zasmušilý úšklebek.

Z pohledu Scotta:
Je to jako dežaví. Jako bych tohle už jednou zažil. S Allison. Přemáhá mě pocit, že tohle všechno skončí stejně jako s Allison. "Spravím to" šeptám a beru do ruky jeden ze střepů. "To nevadí, stejně se mi nelíbila" odpovídá a zajíždí mi prsty do vlasů. Třesu hlavou abych dostal všechny tyhle myšlenky z mysli, ale neúspěšně. Poslední dobou je náš život plný bolesti. Pokaždé nás však navštíví jiný odstín lidské bolesti. Bolest ze ztráty blízkého. Vlastní bolest z bolesti někoho jiného. Fyzicka bolest.....bolest má tolik odstínů, že kdybych ji chtěl všechnu vyjmenovat tak mi na to celý život nebude stačit. Obracím svůj pohled zpátky k Sydney a věnují ji věrný úsměv kterým se ji snažím vždy v takových chvílích utěšit. "Kde jsme to skončili???"