Teen Wolf- New Love

Nov

Nemám ráda tuhle část měsíce. Cítím se slabá a bezmocná. Jakobych nemohla dělat nic. Nijak zabránit smrti mých přátel. Vše kolem je v nádechu odstínů šedi a okolím se nesou bolestivé steny pacientů nemocnice. Každou buňku mého těla protýká pocit, že brzy někdo zemře. Od toho tady většinou byla Lýdie, jenže ta nás opustila.
Jsem ráda že ten incident se školou je již za námi. Ředitel sedí ve vazbě spolu se svými loveckými kumpány. Je na nich podáno obvinění za pokus o vraždu a těžké ublížení na zdraví. Mám dojem že si v chládku nějaký to desetiletí posedí. Bohužel to vlastně všechno ještě neskončilo...
Celé dny jsem proseděla na veterinární klinice ponořená v knihách ale s Deatonem jsme na nic užitečného nepřišli. Dokola se opakujou kecy o tom jak je oměj pro vlkodlaky smrtelně jedovatý....při inhalaci mu oměj rozleptá plíce....nejefektivnější je přísun do krve- vypálí všechny žíly zevnitř a až dojde k srdci je konec. Není tady nic o černých žilách které se paprskovitě větví směrem k srdci. Najednou mi v hlavě uvíznou mé vlastní slova vypálí žíly. Já hloupá! Jak jsem si toho mohla celou dobu nevšimnout?! To musí být ono, žíly v barvě popela, celé je to jenom o krvi! Proto nám ostatním nic není. Isaac se Sarah jsou těžce zranění, oměj se jim ihned dostal do oběhu. Prudce vyrážím z křesla a rozrážím dveře do pokoje Sarah. Sedí tu Scott s Melisou a o něčem se baví, vtrhávám do jejich rozhovoru s patřičnou naléhavosti. "Už vím co se tady děje" říkám a s mírným úsměvem chytám Scotta loket. Vyličuji mu celou mou úvahu. Vypadá to že to není až tak neuvěřitlá verze jak jsem si původně myslela. "Co ale budeme dělat? Jak je zachráníme?" šeptá a náš pohled na chvíli uvízne na chvějícím se těle Sáry. "To nevím. Vždy se musí oměj vypálit z rány, ale jak se ho chceš zbavit v takovémhle rozsahu?! Máš je snad v plánu upálit za živa?!" Scott v odpověď jen krčí rameny a tiše opouští místnost. Nechává mě zde na pospas Sářiným stenům. Nenávidím to. Drásá mi to nervy, je to jako skučení štěněte a mám pocit že mi každou chvílí vybouchne hlava. Odcházím na chodbu a opírám se o ledově chladné obložení stěn. Najednou se přede mnou objevuje Stiles. "Scott volá Derekovi, možná bude vědět co dělat." oznamuje slabě a bere mě za ruku "Bude to dobrý" Jeho slova mě neuklidňují, mají spíše opačný účinek "Proč se to děje zrovna nám? Proč nemůžeme mít prostě normální život?!" V očích se mi objevují první slzy. Snažím se být silná ale už je toho na mě prostě moc. Všechno je to na houby. Nemá cenu bojovat, stejně to vždycky skončí stejně. Něčí smrtí. Člověku pak nezbývá nic jiného, než se schoulit do kouta a modlit se ať to tentokrát není on. Zdá se mi, že už nám nic nezbylo. Avšak naděje. Ta má být s námi až do konce. Moje naděje však zbaběla utekla za někým kdo to má v hlavě v pořádku a nevrhá se do hloupých,sebevražedných akcí. Což znamená, že já už nemám nic.

Po pár minutách se ve dveřích objevuje Derek. Vedeme ho rovnou k Isaacovi. V jeho očích se značí jasný údiv. Mračí se a zakrývá si dlaní nos a ústa. Pach hnijícího masa a jasné smrti se nese okolím. Stilesovi to nic nedělá, protože to není vlkodlak, ale pro nás je to nehorázné mučení. Derek přistupuje až k němu a odkrývá vrchní část jeho košile. Nakláním se mu přes rameno a všímám si že se černý žíly rozšířily až na krk. Pořád se to zhoršuje. "Tohle jsem ještě v životě neviděl. Častokrát dokáže plicník lékařský zpomalit průběh otravy, ale jinak nevím co dělat" pokládá si dlaň na čelo s výrazem jakoby měl sám sebe potrestat za to že neví jak jim pomoci. Tisknu mu rameno a hledám jeho oči. "Něco vymyslíme..." šeptám a odvádím ho z místnosti.
Najednou se mi zatajuje dech. Ani snad nechci věřit tomu co slyším. Otáčím se na patě a mířím si to ke vchodu nemocnice. U recepce stojí šerif Stilinski s Parishem a v poutech svírají našeho milého ředitele. "Co tady děláte?! On má sedět v lochu!" kárám přísným tónem. Můj pohled padá na jeho povýšený úšklebek, mám chuť ho zkopat do krve. Potom co udělal si nic lepšího nezaslouží. Nenávidím ho! "Stilese napadlo, že by mohl něco vědět..."
"Nic vám neřeknu!" vykřikuje prudce ředitel a snažím se dostat Parishovi ze sevření, naštěstí marně. Upřímně si myslím, že s vlkodlaky nemá moc zkušeností. Nejspíš byl jen loutka v něčí hře. Musím se však přiznat, že by mě vážně zajímalo, kdo je v tomto případě pan loutkář. Dnes se to asi nedozvím. Dnes však bude mít možnost poznat odvrácenou tvář vlků.
"Já se o to postarám" dodávám a možná s trochu zlověstným výrazem táhnu mou oběť do pokoje Sáry. Přitahuji ho rovnou před její postel a vypadá to že má možná dokonce i srdce. To snad není možné, v jeho tváři se objevuje lístost! "Vidíš co jsi udělal! Budeš ji mít na svědomí! Jak se sebou můžeš sakra žít?!" opírám se do něj a nehty se zarývám do jeho kůže na rameni. Sykne bolestí a o krok ustoupí. "Co jí je?! Jak ji můžeme pomoct?" již skoro křičím. Bublá ve mě vztek a strach ze smrti mých přátel. Najednou mi před očima blýskne portrét umírajícího Isaaca a v tu chvíli to má říďa spočítaný. Táhnu ho ještě blíž k ní. Ať se pokochá co provedl. V jeho očích se objevují slzy. Strhávám ho za košili dozadu, hezky na zadek. Chovám se tak jak jsem to vždy všem vyčítala. Jako mrcha. "Co si myslíš že jsi? Svině! Nezasloužíš si žít!" Chytám ho pod límcem a drápy se zarývám zezadu do jeho krku. Viděla jsem to dělat už spoustu alf. Nikdy jsem to sama nezkoušela ale to je mi teď úplně jedno!
Vše je v nádechu černé když najednou vidím úplně všechno.
Musíte je chytit....potřebujeme je, hlavně ty alfy a toho kojota!...ostatních se zbavte...poslední experimenty se nezdařily, potřebujeme nové subjekty...každý nekontrolovatelý vlkodlak nás stojí lidské životy, ten plán je perfektní..... dobře vám za tuto ohromnou pomoc zaplatíme...
Najednou mnou projíždím ostrá bolest a vytrhuji drápy z jeho krku. Prudce se nadechuji a popadám se za hruď. Hlavou mi třeští spoustu myšlenek ale jen jedna přehlušuje všechny ostatní. "Ty bastarde! Zaprodal si nás!" Oháním se po něm drápy a když mu roztínám první kousek kůže na tváři chytá mě někdo za ruce a táhne mě pryč. "Pusť mě! Ten parchant! Dereku pusť mě ať ho můžu rozsápat na kousky!" křičím a trhám sebou jako vzteklá zvěř. Teprve až za dveřmi se mě zmocňuje úzkost a povoluji v zápasení s Derekovým sevřením. Do očí se mi řinou slzy. Derek mě pouští a jakoby strnule a plný strachu ode mě ustupuje. Kdosi mě objímá a pokládá si svou hlavu na má ramena. Jako první poznávám jeho vůni a pak i hlas. Scott. "Co si viděla Sydney?" Snažím se z hluboka nadechnout ale nejde to. "Oni si pro nás přijdou! On nás zaprodal, pochytají nás." vykřikuji se vzlykem jako malé dítě "Kdo si pro nás přijde? Chtějí nás zabít?" ptá se a snaží se najít cosi v mých uslzených očích. "Ne! Chtějí nás využít, jako pokusný králíky a pak...." poslední slova ani nemůžu vyslovit. Jakoby mě dusily. Zničehonic se ke mně Scott naklání a vášnivě mě líbá na rty. Vše ve mě najednou utichá. Vše se stává nepodstatným. Už zde zbyly jen jeho horké rty. Znovu se můžu nadechnout. Odtahuje se a pramínky mých vlasů mi zastrkuje za ucho. "Chtějí aby jsme pro ně lovili své vlastní!"