Polední Polibek [Plánované Korekce]

24. Září

Ve dvě odpoledne.

Co mě vtáhl na gauč, do svého objetí a věnoval mi tisíce polibků, chtěla jsem se ho neustále ptát zda se něco nestalo, strach mi to ale nedovolil, tak jsem si aspoň i nadále užívala jeho blízkost, oba jsme byli spokojeni, že jsme si na sebe opět našli čas. David usnul, nechtěla jsem ho budit, pouze jsem si svou hlavu přiložila na jeho vypracovaný hrudník a vnímala jeho klidné oddechování, až jsem zavřela oči a propadla říši snů.

Vzbudily jsme se, až když se ozvala televize, rychle jsme sebou oba cukly a koukly se na televizi, byla tam nějaká palba. Spočinul, mi zrak na hodinách, které oznamovali něco, co se ani jednomu nebude líbit.

,,Achjo."David se podíval na mě, následně zareagoval to že se dívám na hodiny.
,,No doprčic."prohodil, prudce vstal z gauče, běžel do ložnice, oblékl si modrou košili, černé kalhoty a černé sako. ( byl právník ) I když jsme spolu už manželé pět let, stále si nemohu zvyknout na to že ho vidím v obleku, ale líbilo se mi to. Rychle ke mě přišel a věnoval mi polibek. Došel k hlavním dveřím, vzal si klíče a pak jsem viděla, jak za sebou zavírá dveře. Ještě jsem na něj stihla zahulákat.

,,Davide," prudce sebou škubl a spočinul jeho pohled na mé maličkosti.

,,Miluji tě."pouze mi věnoval letmí úsměv a neodpověděl mi, nikdy by neudělal to, že by mi neodpověděl. Opravdu jsem se o něj bála, ale řekla jsem si, že to vyřešíme, až přijde z práce, není přece kam pospíchat, máme spoustu času a už se mi ztratil z dohledu.

Já jsem měla ještě čas. Do práce jsem měla jít až ve tři hodiny. ( Pracuji jako pekařka v jedné restauraci kterou mám s kamarádkou Marry. )Chvíli jsem se ještě flákala na gauči a pak si řekla že umyji nádobí, co zbylo po snídani. Najednou mi zvonil mobil, byl to David.

,,Ahoj, co sis tu zapomněl tentokrát?"řekla jsem s veselým hlasem.
,,Dobrý den, jste paní Nicol Great?"zeptal se mne, mužský hlas na druhé straně telefonu, který ale nepatřil mému muži.
,,Ano. Co se stalo? Kde je David?"zavalila jsem muže spousty otázek, z mého hlasu musel poznat že se opravdu bojím.
,,Jsem policista Dalibor Rychlí, je mi to líto, ale váš manžel měl autonehodu."