Andělův ďábel // 5SOS (Luke Hemmings)

Zjištění pravdy

Aniž bych si toho všiml, kluci i s Jess už dorazili za mnou do auta, a tak jsme mohli vyjet k nám do vily.

„Luku?" Vzhlédl jsem k Jess, která se s Calumem posadila vedle mě. „Jsi v pohodě?" Mluvila něžně a přívětivě. Zakroutila jsem hlavou a sklopil ji zpět k zemi. Slyšel jsem, jak si povzdechla a tím skončil náš rozhovor. Nikdo už dál nepromluvil, až když jsme vystupovali před domem a šli dovnitř. Calum s Jess se domlouvali, co udělají k jídlu, Ash a Mike si o něčem šeptali a já? Já se zavřel u sebe v pokoji, kde jsem si lehnul do postele a díval se do stropu. Tohle se nemohlo dít. Ne teď, když jsem byl pryč...

Skoro bych usnul, kdyby někdo nezaklepal na dveře. Sedl jsem si a pozval ho dále. Do mého pokoje vešli všichni v domě, posedali si a sledovali mě.

„Co?" Nechápal jsem.

„Ty nejsi rozhozený?" Zeptal se Ashton podiveně. Pokrčil jsem rameny.

„Ještě to na mě nepadlo. Já... jen nechápu jednu věc," řekl jsem se sklopeným pohledem.

„Jakou?"

„Jak může být těhotná, když jsme použili ochranu?" Uvažoval jsem nahlas.

„Někdy se může stát, že to prostě praskne." Neposlouchal jsem. Nevěnoval jsem jim nějak velkou pozornost, jelikož moje mysl byla až moc zaneprázdněná vzpomínkou na náš večer v autě.

„Měl bys jí zavolat," řekla Jess. Jen jsem zavrtěl hlavou a podíval se na ně.

„Já za ní musím jet. Jestli je to pravda, musím se k ní vrátit a být s ní." Všichni na mě koukali, jako bych spadl z višně. Můj náhlý zvrat v myšlenkách i slovech podivil i mě samotného. „Co je?"

„Ty chceš odjet, když je skoro konec turné? To to nemůže počkat?!" Michael s jekotem vstal.

„Nemůže!" Vstal jsem stejně prudce jako on. „Ona čeká dítě, dítě, které je i moje! Musím se za ní vrátit, co když bude rodit?! Chci u toho být!" Ječel jsem. Už na mě konečně padla ta nervozita.

„Luku, jak dlouho jsme pryč? Víc jak sedm měsíců ne! Takže nemusíš mít strach, že by rodila v blízké době," pronesl Calum klidně. Jeho má slova očividně tolik nerozhodila jako Mika. V hlavě jsem si počítal, jak dlouho to bylo od naší noci, až jsem se dopočítal, že měl pravdu. V blízké době by neměla rodit.

„Za tři týdny končíme, pak můžeš jet, kam chceš, ale dokud neskončíme, nikam neodjedeš. Nemůžeme fanoušky zklamat." Mike měl pravdu, ale já mu to nehodlal přiznat. Nechtěl jsem. Chtěl jsem se vrátit za Kaylou, všechno si s ní vyříkat a prostě... být s ní. Jenomže jsem nemohl.

„No dobře," vydechl jsem a sedl si zpátky na postel. Ještě chvíli tu se mnou byly, až se nakonec rozprchli a šli si po svém. Já mezitím došel k jedné věci. Tyhle tři týdny budou pro mě hodně dlouhé...

Pohled Kayly:

Dneska... Dneska je to přesně šest let, co je Ryan po smrti... Dneska je to přesně šest let, co nenávidím ty kluky, kteří ho k té sázce donutili. Nenávidím je, protože mě připravili o toho nejlepšího přítele a kluka, kterého jsem kdy potkala. O toho blázna, který mě donutil milovat černé růže, jeho samotného a svět. Donutil mě milovat mou osobnost, to jaká jsem byla. Slíbila jsem si, že mi to nikdo ani nic nevezme a to se počítá i o jeho smrti... 

„Nechceš nějak pomoct?" Jack už mi touhle otázkou lezl dost na nervy, protože jí pokládal vždycky, když jsem se pokoušela o něco více fyzicky náročného. Jako třeba chůze ze schodů.

„Jacku, já zvládám chodit, neboj se," usmála jsem se na něj. Pevně jsem se držela zábradlí a scházela dolu podél křídla. Moje břicho bylo snad třikrát větší, nebyla to žádná sranda.

„Vezmu květiny," řekl a sebral kytici černých růží ze stolku v chodbě. Obuli jsme se a vyrazili Jackovým autem na hřbitov.

Zaparkovali jsme před velkým pozemkem, s vysokou mosaznou branou. Vystoupili jsme a zamířili branou do středu hřbitova.

„No ne, Kaylo!" Ohlédla jsem se za známým hlasem. Starý pan Lee. Přesně před rokem jsem ho viděla naposled. Přesně před rokem jsem netušila o Lukovi, o Mikovi a Calovi a vůbec by mě nenapadlo, že bych se sem další rok vracela těhotná.

„Dobrý den, pane Lee," usmála jsem se a pomalým krokem mu šla naproti.

„Co se to s tebou stalo?" Musela jsem se zasmát. Mluvil, jako bych byla na plastice a ne těhotná.

„Někoho jsem potkala," usmála jsem se jemně a pohladila si bříško. Pan Lee se zahleděl chvilku na Jacka, ale pak se pohledem vrátil ke mně.

„A jsi s ním šťastná?" Dobře... co teď? Tuhle otázku jsem opravdu nečekala.

„Ehm, ano, jsem," řekla jsem nakonec. Doufala jsem, že se nebude vyptávat, jaký Luke je a tak. To bych asi nezvládla.

„Musíme jít," promluvil poprvé Jack, čímž mě zachránil od dalších otázek pana Leeho. Rozloučili jsme se a cestou pokračovali až k hrobu Ryana. Vzala jsem si od Jacka růže a s jeho pomocí je položila na náhrobek.

„Moc nám tu chybíš," zašeptala jsem a stírala si slzy z tváří. Neudržela jsem je. Za ten rok jsem se stala více citlivou, nedokázala jsem nebrečet. Ucítila jsem Jackovu paži kolem mých ramen, kterou si mě přitiskl k sobě a hladil. Zvon odbíjel poledne a to mé slzy prodralo na povrch mnohem rychleji. Za chvíli jsem už byla úplně schovaná v Jackově náruči, brečela jsem jako nikdy.

„Ššš, nebreč, Kay," mumlal mi do ucha a hladil mě s tím, že by mě to mohlo uklidnit. Trochu to pomohlo, ale jakmile jsem se podívala na Ryanův náhrobek, slzy a vzlyky se vrátily natotata.

Stáli jsme tam ještě dobrou půl hodinku po dvanácté, když Jackovi zazvonil mobil.

„Adell?" Přikývl, ale nic neřekl. Jen něco naťukal do telefonu a zase ho schoval.

„Půjdeme?" Zeptal se a já se bez jediného slova vydala pomalým krokem zpět k bráně od hřbitova. Jack mě tiše následoval. Až na konci cesty jsem se za sebou ohlédla a v duchu se s Ryanem rozloučila:

„Tak zase za rok, Ryane." 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Hi Guys!

Jak se máte? Snad dobře! Konečně je tu nová kapitola, Luke se dozvídá pravdu a jak si můžete všimnout, má to následky v jeho chování:) 

Už je to dalo by se říct rok, co popisuje tenhle příběh. Tentokrát byl u Ryana i Jack, který se teď stal Kayle velkou oporou:)

Doufám, že se vám kapitola líbila. Mějte se krásně!

Pav :))