Půlnoční slunce II.

In Memoriam Alan Rickman

Omlouvám se, že jsem byla tak dlouho neaktivní, ale věděla jsem, že se musím vyjádřit k něčemu, co se stalo ve světě tématem číslo jedna. Tak jako mnoho ostatních jsem zdrcená smrtí Alana Rickmana a dlouho jsem přemýšlela, jak alespoň částečně ulevit svému srdci.

Rozhodla jsem se vyjádřit tím, v čem jsem se našla a mohla se plně ponořit do svého světa. Nehodlám vám tímto nijak naznačit, že píšu další pokračování, protože to se zatím nekoná. Nicméně jsem nemohla nechat ukončený děj poté, co přišla tahle tragická zpráva.

Odpočívej v pokoji Alane!

 Jako malá holka jsem vždycky přemýšlela nad tím, proč z toho člověka mají strach. Pro mě to byl vždy hodný dospělý, co mě nechal studovat knihy, které jsem si sama vybrala, míchat minilektvary a pokládat spousty otázek ohledně věcí, jenž dospělí považovali za nevhodné pokládat pro dívku mého věku.

A když jsem dál rostla, má náklonnost k tomu muži byla daleko větší, než k vlastnímu otci. Možná i proto, že jsem ho v té době neznala. Pamatuju si přesně ten den, kdy jsem jako bezelstné dítě vypustila z úst to, co mě trápilo již po mnoho let. Nemohlo mi tehdy být více než šest let.

Máma se tehdy výjimečně vrátila z noční brzy a odmítla pustit našeho hosta domů bez toho, aniž by si s námi dal pozdní večeři. Protože jsem byla ještě malá, nepouštěla mě do kuchyně, ale nechala mě sedět u kuchyňské linky, kde připravovala jehněčí pečeni a jemu přenechala přípravu salátu.

Sledovala jsem ho. Stál přede mnou a krájel kousky papriky přesnými a precizními pohyby, přičemž jsem musela bez okolků přiznat, že jsem od něj nic jiného neočekávala. Odložila jsem svou dětskou knihu lektvarů na stolek a naklonila hlavu na stranu, jako malé štěně.

A položila jsem mu otázku, která mě dlouho tížila.

„Jsi můj tatínek?"

Uslyšela jsem matčino prudké nadechnutí, ale má pozornost byla na něm. Jeho pohyby se zpomalily a nakonec úplně zastavily. Mrknul letmo na matčinu ztuhlou postavu a očima si pověděli něco, co jsem jako malá nedokázala pochopit.

Poté odložil nůž a svou pozornost plně přenesl na mě. Své obsidiánové oči zabodl do mých zvídavě šedých a položil ruce na linku. Viděla jsem ho několikrát udělat přesně tento pohyb. U dospělých znamenal, že přijde něco důležitého.

„Jak jsi na to přišla?," zeptal se tichým hedvábným hlasem.

Nechápala jsem, proč se ho všechny děti tak bojí. Nekřičel. Nezlobil se na mě.

Usmála jsem se a s prostým pokrčením ramen odpověděla.

„Všichni mají tatínka a maminku. Chodí pro ně do školky a tatínkové je nechají dělat, co je baví a vždycky jsou s nimi. Ty jsi se mnou vždycky."

Dávalo to naprostý smysl. Nebo alespoň takový, jaké malé dítě dokáže chápat. Pozoroval mě o něco déle, než se mi líbilo, takže jsem našpulila rty a mírně se zamračila.

„Sam, omluv se – tohle není-"

„V pořádku," přerušil matku klidně, aniž by ode mě odtrhl pohled. Byla jsem ráda. „Nejsem tvůj otec."

„Ale jsi tady," na čele se mi objevila ustaraná vráska. „Vždycky jsi tady."

„Nemusíme být příbuzní, abychom s někým trávili svůj čas nebo aby nám na nich záleželo," pronesl vážně.

„To nechápu," připustila jsem. „Ty nechceš být můj tatínek?"

„To jsem neřekl."

Znovu jsem se na něj zmateně podívala, než jsem se otočila k mámě, která se na něj zvláštně dívala. Otočila jsem se zpět k němu.