Půlnoční slunce II.

4. Daruji ti život

Stála jsem na palouku uprostřed noci. Rozhlédla jsem se po pusté krajině, kterou najednou obklopila černočerná noc.

„Sam...?"

„Mami?," zavolala jsem nazpět do tmy, která mě obklopovala, když jsem poznala hlas, volající mé jméno.

Pomaličku jsem vykročila a slepě před sebe natáhla ruce. Udělala jsem další krok, když se mi za zády ozvalo hromové zavrčení. Prudce jsem se otočila a hleděla do stejných bouřkových očí, které se nebezpečně blýskaly v psím obličeji.

Opatrně jsem začala couvat, ale pes začal vrčet ještě víc a jako predátor, lovící svou oběť, se ke mně začal plížit. Čím víc se ke mně přibližoval, tím jasněji byla vidět jeho postava, dosud schovaná ve stínech. Byl vysoký, mohutný a s vyceněnými zuby na mě znovu zavrčel.

Polekaně jsem sebou trhla a zakopla o větev. Zřítila jsem se k zemi a pozadu se plazila pryč z jeho dosahu. Psovi se vítězně zablesklo v očích, načež vyskočil a s uširvoucím zavytím se ke mně rozeběhl...

Prudce jsem se posadila na posteli a v němém výkřiku se chytila za hrdlo. Trhaně jsem vydechla a snažila se zklidnit své divoce bušící srdce.

Byl to jen sen, hlavně klid, nařizovala jsem si, zhluboka se nadechla a zavřela oči. Za pár minut jsem měla svůj srdeční tep jakžtakž pod kontrolou a usoudila jsem, že je malá pravděpodobnost, že to se mnou sekne.

S menšími obtížemi jsem se vyhrabala z přikrývek a postavila se vedle postele. Podívala jsem se na rozházenou postel a rozpačitě se vrhla na úklid.

„Slečna nemusí uklízet, Tippy se o to postará."

Leknutím jsem nadskočila a upustila polštář, který jsem svírala v rukou. Otočila jsem se na malou skřítku, která stála v uctivé vzdálenosti, žmoulala v ruce svou malou zástěrku a nervozně koukala mým směrem.

„Tippy se moc omlouvá slečno. Tippy jen uklízí panu Snapeovi, Tippy je dobrá skřítka, přivře si uši do trouby, že tak vyděsila slečnu..."

„V pořádku Tippy," přerušila jsem ji.

„Žádné přivírání uší do trouby rozumíš?," nařídila jsem ji lehce a ona se uklonila.

„Jak si slečna přeje. Tippy teď uklidí a připraví slečně snídani."

„To nemusíš," usmála jsem se,„ něco nám připravím sama."

Což byla očividně velká chyba, poněvadž se skřítka spustila na kolena, sepnula ruce a hluboce se rozeštkala.

„Slečna je laskavá a má velké srdce," zalykala se skřítka, velké modré oči široce otevřené s podezřelým leskem.

„Ech... no... Nevíš, kde je profesor Snape?," zeptala jsem se laskavě.

„Pan Snape připravuje v laboratoři lektvar pro ředitele Brumbála," poklonila se s trhanými vzlyky skřítka, postavila se na nohy a hbitě se jala uklízet.

„Děkuju Tippy."

Skřítka vykulila své velké oči a šokovaně se na mě podívala. Jemně jsem se usmála a přehodila přes sebe svůj svetr, který jsem našla na opěrce křesla, v němž jsem včera zaspala. Mohutně jsem zívla a protáhla se, až mi zapraskalo v zádech. Vzala jsem si ze stolku svoji hůlku a vydala se na průzkum Snapeovy kuchyně.

Opatrně jsem nakoukla do místnosti, která se zdála být nejméně obydlená. Očividně ji nepoužíval moc často, ušklíbla jsem se a otevírala jednu poličku za druhou. Bylo pro mě celkem překvapení, že byly poličky opravdu zaplněné surovinami, které nebyly prošlé.