Půlnoční slunce II.

37. Věčná spása

Druhé pololetí školního roku byla jedna katastrofa za druhou. Nejenže má magie stále odmítala se mnou spolupracovat, ještě se k tomu přidaly zkoušky a další závratě. Školní lékouzelnice si se mnou nevěděla rady, ale já nestála o její report do nemocnice.

S příchodem jara byli všichni hned lépe naladění, když se výuka přesunula do skleníků a parků. A já také. Tedy do doby, než jsem při jedné z hodin Přeměňování omdlela. Ve chvíli, kdy jsem se probudila na ošetřovně díky ohlušujícímu řevu Siriuse, jsem věděla, že jsem pěkně v háji.

Každý incident, který je nějak spojený s ohrožením na zdraví studenta, se musí hlásit rodiči nebo zákonnému zástupci. A protože máma už na tenhle titul neměla nárok, zavolali Siriuse.

„Jsou to prostě jen dozvuky od naší „dovči" u Smrtijedů. O nic nejde," procedila jsem skrze zatnuté zuby a přeměřila si ho pohledem.

„Dozvuky? Tohle ti přijde jako dozvuky?! Z těch informací, co mi dala ta vaše ošetřovatelka, to asi nebudou jenom dozvuky!"

„O co ti jde? Tady se mu už nemůže vůbec nic stát! Hlídají mě tu na každém kroku – vždyť si nemůžu dojít ani na záchod bez doprovodu!"

„Je to pro tvoji bezpečnost! A neměň téma!," štěkl po mě a já mu vzdorovitě oplácela jeho naštvaný pohled.

„Jak dlouho to trvá?"

Uhnula jsem pohledem, ale stejně tvrdohlavě jsem odpověděla.

„Od chvíle, co jsem zpátky. Přibližně."

„Výborně!," vybouchl a prudce rozhodil ve vzduchu rukama. „Trvá to několik měsíců, ale ty se mi neobtěžuješ ani napsat, že něco není v pořádku! Sam – tohle nejsou žádný pitomý dozvuky, tohle už je vážný!"

„Hlavně že ty ses obtěžoval mi napsat, že se za mě soudíš o něčem, co jsem ani nechtěla!," odsekla jsem.

Mrtvolné ticho, které následovalo, trvalo snad věčnost. Těžce jsem polkla, když jsem uviděla prázdný výraz, jímž mě obdařil.

„Od středy nastupuješ do nemocnice na terapie."

„Cože? To přece-"

„Vždycky tě tu někdo vyzvedne a přepraví tě k Mungovi. Obvolal jsem pár specialistů, takže bych byl rád, kdybys mi nekladla odpor a neplýtvala jejich časem."

„Fajn, ale-"

„To je myslím všechno," přerušil mě a přehodil přes sebe kabát.

Těsně u dveří se zastavil, jakoby se ke mně chtěl otočit a něco mi říct, ale nakonec jen zatřepal hlavou a odešel. Snažila jsem si namluvit, že mi to nevadí. Těžký pocit na srdci ale stejně nezmizel.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

K mému překvapení mi sezení s „terapeuty" pomáhala. Tedy alespoň částečně. Moje magie se sice uklidnila, ovšem únava a závratě nemizely. Naštěstí to nebyl až takový problém, protože profesoři byli rádi, že zase můžu při hodině kouzlit.

Poposedla jsem si v naplněné čekárně a rozevřela časopis, abych si zkrátila chvíli. Do téhle části nemocnice chodila spousta divných lidí. Opravdu divných. Někteří z nich měli v rukou vařečky a máchali s nimi, jako s hůlkami. Další si povídali s květinami, stojany nebo i odpadkovým košem.

„Zábava jako obvykle?," ozvalo se pobaveně nade mnou.

S úsměvem jsem odložila časopis stranou a odklidila svou tašku ze sedačky, abych uvolnila místo.