Půlnoční slunce II.

27. Z nejsilnějších

Seběhlo se to tak rychle, že jsem skoro neměla čas nic vnímat. V jednu chvíli jsme se s mámou hádali a v té druhé všude lítaly kletby a zaklínadla, o nichž jsem – kromě nepromíjitelných a pár dalších – neměla ani to nejmenší tušení.

Překvapeně jsem o krok ustoupila, když se ke mně rozletěl temně rudý paprsek a bezmyšlenkovitě vytáhla hůlku. Jenže jsem si nebyla schopná vzpomenout ani na to nejjednodušší zaklínadlo, takže jsem se připravila na bolest, tělo ztuhlé šokem takovým způsobem, že jsem se nehnula ani o krok.

Ozval se hlasitý výkřik, jehož kontext se nedostal do mého mozku natolik, abych ho mohla zpracovat. Věděla jsem, že to nejspíš bylo něco důležitého, ale já nebyla v tu chvíli schopná vůbec ničeho.

Těsně předtím, než se mě kletba dotklo, se ozval výkřik – a ten tolik známý hlas – znovu a kolem mě se obalil fialový štít. Ten se zavlnil a rozzářil, když se ho kletba dotkla a já skoro fascinovaně sledovala, jak se ke mně blíží kousek té nebezpečně rudé kletby.

Pocítila jsem prudkou bolest, která mě téměř srazila na kolena. Nicméně jsem si byla víc než jistá, že kdyby mě Cruciatus zasáhl v plné míře, bylo by to mnohem horší, než teď. Byl to jako elektrický šok nebo pořádná facka.

Trvalo to přesně osm vteřin a přesto mi to připadalo jako věčnost.

„Tak to vypadá, že tu dnes budeme mít „lehčí prácičku"," zasmál se Rosier s pohledem zaměřeným na mě a úkosem poslal na mámu další kletbu.

Máma hbitě uskočila do boku a bez milosti po něm vypálila řezací kletbu. Volnou rukou držela kolem mě štít, který se líně vlnil kolem mého roztřeseného těla. Seber se sakra!, poručila jsem si a pevně stiskla v ruce hůlku.

„Sam!"

Mámin výkřik mě nakopnul. Napřáhla jsem se a začala pálit všechny kletby a zaklínadla, na které jsem si vzpomněla.

„Everte statim! Levicorpus! Diffindo! Expelliarmus! Bombardo maxima!"

Bylo zcela očividné, že to ode mě Smrtijedi nečekali, protože proti mým kouzlům ani nepozvedli své hůlky. Ze všech stran se začaly ozývat výbuchy, bolestné výkřiky a nenávistné skřeky, jak mé kletby a zaklínadla nemilosrdně narážely do každého, jenž se jim postavil do cesty.

„Ty malá mrcho!," zaječela nenávistně jedna smrtijedka, co se stihla celkem rychle vzpamatovat a vypálila po mě Cruciatus.

Bylo to jako se dostat na famfrpálové hřiště, přímo uprostřed hry na mistrovství světa. Doslova jsem cítila, jak mi adrenalin začal pulzovat žilami, stejně jako při hře a ovládl moje tělo. Hbitě jsem uskočila a poslala jí nazpět žihadlovou kletbu, zatímco jsem se takticky postavila za mámu.

„Expelliarmus!," zakřičela jsem a zamířila na jednoho z nich, který se právě vrávoravě sbíral ze země po jedné z máminých dobře mířených kleteb.

„Solmentor!" Rychle se oklepal.

„Aresto momentum!," vydechla jsem okamžitě a zastavila letící nůž.

Bezhůlkově jsem ho odhodila stranou, kde podle uširvoucího výkřiku, zcela jistě zasáhl nějaký cíl. Nijak jsem se nestihla pozastavit nad tím, že jsem ještě nikdy v životě nepoužila bezhůlkovou magii.

„Jen si nemyslete, že se odsud dostanete živé! Náš pán nám poděkuje, až vás před něj dovedeme. Ještě budete prosit, abyste umřeli tady a rychle!," slíbil krvelačně další z nich.

Lehce jsem se otřepala, z dálky to bylo neznatelné, ale máma, jež stála hned za mnou, to bezpodmínečně ucítila. Jemně se ke mně přitiskla a cítila jsem, jak se její magie kolem mě bezprostředně natáhla. Vděčně jsem se o ni opřela.