Půlnoční slunce II.

29. Oči mluví za vše

„Sam, já ti to vysvětlím," podíval se na mě ztrápeně Denis a pokusil se ke mně o krok přibližit, ale já jsem automaticky odstoupila.

„Vysvětlíš? Jak chceš tohleto vysvětlit?! Na tomhle není absolutně nic k vysvětlení!," pronesla jsem skrze zaťaté zuby a nenávistně si ho přeměřila.

Zavrtěla jsem hlavou, když mi na to nic neřekl a okamžitě se vydala do vedlejší místnosti, kde stále ještě bylo několik členů řádu. Brumbál zrovna něco probíral se Siriusem a Remusem, ale já zamířila na druhou stranu místnosti, kde seděl Jacob Wright.

Donutila jsem se ke zdánlivému klidu a i přes nepříjemný tlak ve stehně jsem se k němu rychle propletla přes pár bystrozorů. Nevěděla jsem, jestli si mě někdo všimnul nebo jestli mě Denis následuje. Jeho otec si mě ihned všimnul.

Bylo očividné, že taky bojovali, soudě podle jeho jizev a stále krvácející rány na temeni. Okamžitě se postavil a neupřímně se na mě usmál.

„Samantho, jsem rád, že jste v pořádku. Poppy mi právě říkala, že tvá matka..."

Nenechala jsem toho hajzla dokončit větu. Nezmohl se na žádný odpor, když se moje zatnutá pěst srazila s jeho sanicí s takovou razancí, že se mu na rtu okamžitě objevila krev. Šokovaně se chytil za krvácející čelist a já byla poprvé pyšná na to, že jsem se nechala přemluvit na hodiny sebeobrany.

Všechno na chvíli ztichlo a jeho výraz ztvrdnul a přeměřil si mě nepříjemným pohledem.

„Sam!," ozvalo se za mnou pohoršeně. Pravděpodobně Remus; nezaobírala jsem se tím.

„Jak se tu všem vůbec můžete podívat do očí?! Vy zbabělče!," zasyčela jsem na něj.

Odfrkl si a zčervenal ve tváři vztekem, načež se jeho pohled zabodl do míst, kde jsem tušila Siriuse.

„Co má znamenat tohle obviňování?! Necháte tu to svoje šílené děcko-,"

„Hej! Neurážej mou dceru, jsem si jistý, že tohle se dá vysvětlit-"

Nevěřícně jsem zírala na muže před sebou. Byla jedna věc lhát, ale poslat na někoho smrtijedy, to už pro mě bylo silný kafe. Napřahovala jsem se k další ráně, když se mi kolem pasu obtočila Kingsleyho pevná ruka a odtáhla mě kousek stranou.

„Tak vysvětlit?! Tahle holka si tu vymyslí nějakou pohádku o tom, že jsme poslali smrtijedy k jejich domu a vy to vysvětlíte?"

Pokud bylo předtím ticho, pak teď by bylo slyšet i spadnutí špendlíku na zem. Siriusovo zmatené rozčilení se změnilo během vteřiny a kdyby ho Remus nedržel za loket, už by se na Wrighta vrhnul.

„Koukám, že se tyhle agresivní geny dědí," podotkl s úšklebkem, zcela jistý Wright.

„Obávám se, že má plné právo k rozhořčení, Jacobe," ozval se Brumbálův smutný, ale přesto tvrdý hlas. „Pokud je mi známo, stejně jako všem zde v místnosti a nezačínám senilnět, pak se tu jistě nikdo nezmínil o tom, že byste věděli o útoku na Harperovi."

V tu chvíli se Jacobovi celá tahle šaráda sesypala přímo pod nosem a v jeho výraze bylo vidět chladné smíření.

„Zabili mi ženu," konstatoval dutě.

Denis se mezitím postavil k němu a položil mu ruku na rameno v jasném gestu, aby toho nechal. Jeho otec se mu ale vytrhl a skoro šíleně se rozhlédl po místnosti, načež jeho nenávistí zalité oči našly mě.

„Zničily jste nám s Denisem život – ty i tvoje matka! Zaměřili se na nás jen kvůli tobě, nikdy se o nás Smrtijedi nezajímali a najednou se objevili přímo v našem domě... Všechno zničili, rozbili a vrhnuli se na nás. Neměli jsme ani tu nejmenší šanci a já ji držel v náručí, když jí...," zlomil se mu hlas.