Půlnoční slunce II.

40. Šance

„Vůbec nechápu, co si o sobě ten podvraťák myslí."

„Pane Harpere, opravdu je mi líto, že se pan Black chová-"

„Naprosto mimo jeho pravomoce? Slečno Trebbletová, tohle už mohlo být dávno vyřešeno!"

Položila jsem příbor zpět na stůl a odkašlala si. Oba se na mě podívali, i když ve tváři mého dědečka byla jistá iritace.

„Když dovolíš... mohla bych mu to jít vysvětlit sama. Jsem si jistá, že pokud to potřebuje nejen písemně, ale i formálně, bude ochoten mě vyslechnout," vkročila jsem do konverzace.

„Nejsem si jistý, že je tohle dobrý nápad Samantho," utnul moji myšlenku a zamračil se.

„Já si myslím," vstoupila do jídelny Eleanor, „že je to výborný nápad. Ostatně – nikdo nemohl počítat s hladkým průběhem, což?"

Pevně jsem pod stolem zkřížila prsty a modlila se ke všem bohům. Marcello si lehce poklepával o opěrku své židle a na tváři se mu objevil zamyšlený výraz. S nevrlým odfrknutím se ke mně otočil.

„Javier tě doprovodí. Dvacet minut."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Nervózně jsem si upravila oblečení a zhluboka se nadechla. Nasadila jsem nicneříkající masku a následovala Trebbletovou k domu číslo 12. Tohle byl bezpochyby špatný nápad. Zástupkyně zazvonila na nově přimontovaný zvonek a netrpělivě si podupávala nohou.

Pohrdavě jsem se na ni zadívala a natočila jsem se směrem k Javierovi. Ten mě naprosto ignoroval a skenoval pohledem okolí pro případnou hrozbu.

Donutila jsem se nereagovat, když se dveře otevřely a objevil se v nich překvapený Remus. Jakmile přejel pohledem po všech přítomných, rozešel se mým směrem s milým úsměvem na rtech. Ve chvíli, kdy byl metr ode mě, se přede mě postavil Javier a hůlkou mu namířil na obličej.

„Sam?," otočil se ke mně opatrně Remus.

„Hůlku máš mířit na hruď, ne na obličej, pitomče," ucedila jsem ledově k Javierovi, který svou hůlku přesunul a nedal najevo, že by se ho má slova dotkla.

„Je v domě pan Black?," ozvala se netrpělivě Trebbletová.

Remus zacouval do domu a otevřel nám dveře. Zástupkyně se vedle něj prohnala, zatímco já ji pomalu a s Javierem v patách následovala. Remusovým směrem jsem nevyslala žádný další pohled.

Zběžně jsem prošla dalším nitroklidem a zaštítila si mysl. Uklidnila jsem se a zamířila známou chodbou ke kuchyni, z níž se pomalu začal ozývat hluk.

„...uklidníte pane Blacku, jsem si jistá-"

„Jestli jste sem přišla kvůli tomu, abyste se mi tu vysmívala, můžete se okamžitě otočit a vypadnout z mýho domu!"

„To nebude třeba," řekla jsem věcně.

Místnost ztichla a všechny oči se obrátily na mě. Překvapení bylo znát v každém obličeji. Byl to již měsíc, co jsem byla pryč a přesto se na mě všichni dívali, jako na mimozemšťana.

Na jednu stranu jsem se tomu nemohla divit – u Harperových mi zcela vyhodili šatník a vyměnily jej za to nejdražší a nejnovější kouzelnické oblečení. Každý den jsem musela být perfektně upravená, s větší vrstvou make-upu, než jsem byla zvyklá a s kouřově namalovanými stíny. Vypadala jsem jinak – jako bych nejméně o pět let zestárla a... ztemněla. Pro to nebylo jiné slovo.