Půlnoční slunce II.

36. Posel

Návrat do Krásnohůlek byl poněkud hektický. Obzvlášť vzhledem k počtu lidí, kterým bylo určeno mě doprovodit až do zámku. Když jsem se konečně vymotala z Grimmauldova náměstí a poprvé se podívala na mou eskortu, zamotala se mi hlava.

„Vážně?," otočila jsem se nevěřícně ke Kingsleymu.

„Nestěžuj si. Máme rozkazy," pokrčil rameny a pokynul mi, abych ho následovala.

S jakýmsi speciálním povolením – které si Sirius vydupal na ministerstvu – jsme se přemístili až za ochranné bariéry. A k mé nechuti tu na mě čekali další tři učitelé ze školy, jenž mě měli bezpečně odvést až do komnat.

S podivnou synchronií se rozešli v předem domluveném uskupení kolem mě. Stálo mě spoustu sil nad tím neprotočit očima a udržovat přitom zdvořilou konverzací s profesorkou Astronomie. Od níž jsem se samozřejmě dozvěděla, kolik jsem toho již zmeškala a co všechno se musím doučit.

Nikdy jsem nebyla vděčnější, když jsem uviděla své komnaty a co nejrychleji se rozloučila s učiteli. Celkem jsem si byla jistá, když jsem za sebou zavírala dveře, že hodlají chodit na hlídky a střídat se tu jako na stráži.

Zabraná do myšlenek, jsem si nevšimla dvou postav v pokoji a málem vyletěla z kůže, když mě zničehonic Julce objala.

„Sam! Měli jsme takový strach a nikdo nám nechtěl vůbec nic říct! Jen, že tě unesli Smrtijedi a... málem jsem se zbláznila hrůzou o tebe!," vyletělo z Julce, zatímco mě k sobě pevně tiskla.

„Taky jsem ráda, že vás vidím," usmála jsem se unaveně a objala ji zpět.

„Téda... vítej zpátky," vydechl Riley a spěchal vystřídat Julce na jejím místě.

Oddechla jsem si s vědomím, že jsem zase doma.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

„Opravdu mě budete pronásledovat na každém kroku?," zamručela jsem na své přátele, když jsem vylezla z dívčích umýváren.

„Ano," shodli se jednohlasně a každý zaujal svou pozici po mém boku.

Útrpně jsem si povzdechla, i když mě vnitřně zahřálo u srdce uvědoměním, jaké mám skvělé kamarády. A taky jsem se cítila o něco bezpečněji. Protože se na škole vše hned rozkřikne, děti smrtijedů si mě teď prohlížely s otevřenou nenávistí.

Měla bych být v pohodě. Tvrdila jsem to Ginny, stejně jako mi to ona se stejnou razancí papouškovala zpět. Ale obě jsme si byly dobře vědomy, že to není pravda. Šok, stres – něco z toho? Možná. Každopádně to začalo vážně narušovat můj každodenní režim.

Nejprve hodina Přeměňování, kde jsem náhodně zapálila jedné spolužačce hábit a chytila tak prudkou bolest hlavy, že jsem o sobě dobrých dvacet minut nevěděla. Překvapeně jsem se probudila na ošetřovně, kde jsem dostala lektvar a účtenku za nový hábit.

Za tři týdny jsem to hodila za hlavu – kromě té účtenky na zatracených tisíc galeonů, promerlina! - a vydala se na Lektvary. Předmět, na nějž jsem se těšila od chvíle, kdy jsem toho rána otevřela oči. Bohužel v polovině přípravy se mi začaly šíleně třást ruce a má magie dostala můj lektvar do předčasného varu.

Vyhnula jsem se výbuchu, díky pohotovosti profesorky, ovšem propustky s doporučením na ošetřovnu nikoliv. Znechuceně jsem se tam odšourala a nechala se hodinu vyšetřovat. Beznadějný výraz, kterým mě ošetřovatelka vyprovodila mi řekl téměř vše.

Celý další týden jsem mrzutě pozorovala okolí a snažila se ignorovat pocit únavy, který mě pohlcoval sotva každou hodinu. Věděla jsem, že v noci pravidelně nespím tak, jak bych měla. Ovšem že bych ponocovala se říct nedalo.