Půlnoční slunce II.

42. Paní Malfoyová

„Maxi, měla bych se převléct," konstatovala jsem, když jsem si kriticky prohlížela svatební šaty v zrcadle.

„Slečně šaty velmi sluší," odporovala mi skřítka a připnula mi závoj. „Paní Erica je měla mít na své svatbě, ale nechala je Maxi, aby je šetřila pro slečnu, až se bude vdávat. Maxi splnila svůj slib."

Zvedla jsem pohled a znovu se kriticky přeměřila v zrcadle. Pevně jsem stiskla kytici a sklopila pohled.

„Jsem si jistá, že si máma můj svatební den nepředstavovala takhle."

„Paní Erica by byla šťastná, kdyby viděla slečnu ve svatebním. Byla by hrdá, Maxi si je jistá."

Rychle odspěchala ke šperkovnici, aby mi nasadila perlové náušnice. Znovu jsem se tedy posadila, aby měla lepší přístup a nechala ji pracovat.

Byla by hrdá na to, že se z její dcery stala vražedkyně? O tom jsem opravdu pochybovala.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Nakonec jsem se začala stresovat až těsně předtím, než jsem měla jít uličkou ke svému snoubenci. I kdybych byla natolik hloupá a pokusila se utéct, zachytily by mě stráže, jež byly všude kolem, aby zajistily bezpečí a soukromí před reportéry a tiskem.

Tím, že jsem svým přičiněním nechala „zabít" svého dědečka mi bylo jasné, že k oltáři půjdu sama. Rozhodně jsem neměla v úmyslu jakkoliv kontaktovat mou babičku ode dne, kdy zemřel.

Znovu jsem se zhluboka nadechla a pokusila se přimět ztuhlé nohy k pohybu. Tak moc jsem se soustředila na dýchání, že jsem málem vyletěla z kůže, když si mě zavěsil na rámě profesor Snape. Vytřeštila jsem oči.

„Nezírejte tak," zavrčel, „bylo mi jasné, že se pokusíte utéct nebo zkolabujete, když tu zůstanete dlouho sama."

„Tak to je od vás vážně milý, že si o mě děláte takové starosti a povedete mě k oltáři," ucedila jsem tiše, když se rozezněla hudba a Snape mě donutil k pohybu.

„Alespoň spolupracujte natolik, že budete chodit. Tuhle činnost byste měla ovládat již od svých dvou let naprosto perfektně. A usmějte se."

„Od vás to sedí," zasyčela jsem na půl úst a vytvořila jakýsi vzdáleně připomínající úsměv.

Prošli jsme v klidném tempu, které překvapivě bez problémů a do rytmu udával Snape a já ignorovala všechny blesky fotoaparátů a nadšené mumlání kolem sebe. Snažila jsem se udržet v sobě včerejší večeři.

Musela jsem uznat, když jsme se blížili k Malfoyovi, že mu to opravdu slušelo. A vypadal... no asi tak nadšeně jako já, ovšem uměl to zahrát mnohem lépe. Což jsem mu krutě záviděla. Po jeho bocích stáli dva svědci, jenž jsme v životě neviděla.

Snape mě bez okolků „odevzdal" Malfoyovi a odešel na své místo. Šťastný to člověk, pomyslela jsem si a vracela Malfoyovi jeho drtivý stisk rukou.

„Drazí čistokrevní kouzelníci a čarodějky, sešli jsme se zde..."

Naprosto jsem vypla a reagovala pouze, kdy jsem musela monotónně zopakovat slib. Přála jsem si, abychom to už konečně měli za sebou, když jsme si navlékali snubní prsteny. Nápis na jejich vnitřní straně byl prostě a jednoduše ironický. Usque ad lunarem globum et retro. – Na měsíc a zpátky.

„Samantho Lily Harperová-Blacková, berete si zde přítomného Draca Luciuse Malfoye a slibujete mu svou věrnost, oddanost a lásku před Merlinem a zároveň se svazujete svou duší i magií?"