Půlnoční slunce II.

28. Znám tě vůbec?

„... asi deset! A přemístili se-"

„Ne! Zachytili jsme stopaře, ale pak-"

„... podat hlášení Brumbálovi – tohle se přece nemohlo-"

„Náhoda?! To těžko..."

„Siriusi! Remusi, kde- proboha!"

Nepříjemně se mi navracelo vědomí a zároveň bolest v celém těle. Otočila jsem hlavu doleva a opřela se, abych zamezila hlasitým výkřikům a šramocení, které se ozývalo z místnosti, v níž jsme se nacházeli.

„Uklidněte se! Otázky potom, teď si laskavě urovnejte priority a jděte mi z cesty! Zavolejte někdo Poppy – rychle, dojděte i pro lektvary a nachystejte mi dva pokoje pro hosty," zavrčel autoritativně hlas přímo nad mou hlavou.

Zasténala jsem, když mi zarezonoval v hlavě, která mi příšerně třeštila. Ale pak se mi ulevilo, když se hlasy i zvuky v okolí ztišily na minimum a já si jen stěží uvědomovala, že mě někdo pokládá na pohovku. Prudce jsem vtáhla vzduch mezi zatnutými zuby, když jsem i přes jeho jemné manévrování uložila váhu na zraněnou nohu.

„Promiň, za chvíli ti bude líp. Pomoc už je na cestě. Hej, ještě se nebude spát! Já vím, že mě slyšíš. Udělej pro mě něco a otevři oči, ano? Na chvíli otevři oči a pak budeš moct odpočívat, jak dlouho jen budeš chtít. No tak, princezno!," ozval se ten hluboký otravný hlas znovu a tentokrát mi jeho majitel lehce propleskával tváře.

Zamračila jsem se a pokusila se uhnout jeho dlaním, jenže mě držel pevně na místě a jeho hlas se mi stále ozýval těsně u obličeje. Znovu jsem zasténala a zvedla slabé ruce, snažíc se odtlačit ty jeho z mého obličeje.

Frustrovaně jsem zasykla, když s tím nepřestal a omámeně zamrkala do ostrého světla v místnosti. Rychle jsem přivřela oči a zaslechla jsem zašeptané kouzlo, které světla ztlumilo. Znovu jsem oči otevřela, zamrkala a pokusila se zaostřit na osobu před sebou.

„Výborně! Už jsem si myslel, že mi tu znovu padneš do bezvědomí – to by nebylo zrovna ideální, vzhledem k tvému zranění," podotkl unaveně, ale přesto s oslnivým úsměvem.

Zranění?, proletělo mi líně hlavou, zatímco jsem se soustředila na to, aby se mé unavené oči znovu nezavřely. A pak se mi všechno začalo v ostrých a bolestivých záblescích vracet. Smrtijedi – bitva – přemístění...

Prudce jsem se vymrštila do sedu a Sirius přede mnou překvapeně uhnul, abychom se nesrazili. Vzápětí jsem toho litovala, když se mi rozostřilo vidění a třeštění hlavy se znásobilo. Potlačila jsem bolest a pokusila jsem se vstát, jenže to už se Sirius probral ze své strnulosti a bezpečně mě udržel na místě.

„Hej! Klídek, než mi tu začneš běhat, tak tě musím seskládat dohromady," promluvil na mě, ruce stále položené na mých ramenou.

„Musím najít mámu! Co se s ní stalo? Bude v pořádku? Kde vůbec je?!," vypálila jsem na něj a zasykla bolestí, když mě ze zvuku vlastního hlasu rozbolela hlava.

Přivřela jsem oči a promnula si spánky, načež jsem se znovu zaměřila na Siriuse a podívala se mu pevně do očí, rozhodnutí získat odpovědi za každou cenu.

„Dobře. Stačilo se zeptat, Sam. A teď se prosím tě uklidni, než mi tu proděláš nějaký záchvat," usmál se hřejivě a já zrudla.

„Jasně," zamumlala jsem.

„Tak už jsi vzhůru?," ozvalo se ode dveří a já se unaveně usmála Remusovým směrem.

„Poppy před chvílí dorazila a je zrovna u Ericy. Jakmile tvojí mámu ošetří, přijde ti vyléčit tu nohu a dá ti nějaké lektvary," řekl a přešel do místnosti k nám.