Půlnoční slunce II.

Prolog

Erica:

Koukala jsem, jak si Sam hraje s obřím plyšovým tygrem a nadšeně tleská ručkama. Její oči se rozsvítily dětským nadšením, když se tygr protáhnul a olíznul jí tvář.

„Máma!," zažvatlala mým směrem a ukazovala na tygra, který se nám procházel po pokoji.

„Líbí se ti? Je od Boba," usmála jsem se na ni.

Povzdechla jsem si. Co bych bez něj dělala, to jsem netušila. Už od toho dne, kdy jsem se objevila v Moodyho kanceláři mě nenechal bez dohledu. Zachránil mě i Samanthu, když nedovolil lékouzelníkům odpojit mě od přístrojů.

„Máma!," vytrhla mě ze zamyšlení Sam.

Otočila jsem se k ní. Rychle se zvedla ze země a jistými krůčky ke mně zamířila. Musela jsem se usmát. Byla neuvěřitelně učenlivá. Ve svých dvou letech toho už uměla spoustu a neustále mě něčím překvapovala.

Sebevědomě ke mně doťapkala a položila mi ručky na kolena. Našpulila rtíky a usilovně přemýšlela. Nechala jsem ji, aby mi sama vysvětlila, co chce.

„Dívej," přikázala mi a zatnula jednu ruku v pěst.

Tužka, kterou v ní měla se lehce zatřepala a když rozevřela dlaň, vyletěl z ní bledě modrý motýlek. Nepochybovala jsem od chvíle, kdy se narodila, že je čarodějka.

„Kouzlo! Máma – kouzlo!," zasmála se a zatahala mě za ruku, v níž mám obvykle hůlku.

„Tak dobře ty rošťačko!," usmála jsem se.

Mávla jsem hůlkou, ze které vyletěla barevná stuha a zapletla se Sam do vlásků. Jejímu vykulenému obličeji jsem se musela zasmát. Uvolnila jsem lehkou magii a mé vlasy nabraly modrý odstín.

„Kouzlo," zopakovala znovu a soustředěně zírala na mé vlasy.

Překvapeně jsem vydechla, když se i ty její zbarvily do modra. Opatrně jsem rukou prohrábla jeden pramínek. Malá se zasmála a její vlásky se zbarvily do zelena.

„Máma – kouzlo!," zaprosila.

Nechala jsem si tedy vlasy zbarvit do té brčálově zelené a sledovala její rozzářenou tvářičku. Povzdechla jsem si a posadila si ji do klína.

„Maminka teď napíše jednomu hodnému pánovi, ano?," zeptala jsem se jí. Nebylo nazbyt. Sam měla příliš velký magický potenciál.

„B-umb-ál!," hláskovala mi co nejpečlivěji.

„Kdepak jsi to slyšela?," zeptala jsem se jí překvapeně.

„Máma," odpověděla.

Zamračila jsem. Přísahala bych, že jsem ho... Ale jistě. Jednou jsem jeho jméno řekla. Nikdy bych nevěřila, že si to zapamatuje.

„Správně," usmála jsem se na ni.

„Sammy hrát," zakňourala mi na klíně a snažila se rychle dostat dolů.

„Buď hodná," povzdechla jsem si.

Přísahala bych, že se ušklíbla, když jsem ji pokládala na zem. Zavrtěla jsem hlavou a přitáhla si k sobě pergamen a brk.

Unaveně jsem se protáhla a očima zabloudila k místu, kde si Sam hrála. Usmála jsem se na stočenou spící postavičku. Ze snu se usmívala a její vlásky nabraly zpět černý odstín. Tiše jsem vstala od stolu a zamířila k ní. Co nejopatrněji jsem ji zvedla do náruč. Zavrtěla se, ale neprobudila.

Donesla jsem ji do patra a uložila do jejího pokojíčku. Přikryla jsem jí fialovou dečkou s poníky a políbila na čelo.

„Dobrou noc, broučku," zašeptala jsem a přivřela dveře.

Přešla jsem na verandu a úhledně složila pergamen.

„Césare," zavolala jsem do tmy.

Polekaně jsem uskočila, když do mě narazil černý výr. Rozpustile zahoukal a přátelsky mě klovl do prstu.

„Odnes to Brumbálovi nezbedo," pohladila jsem ho po hlavičce a sledovala, jak letí do noci.