Půlnoční slunce II.

18. Obyčejní

 Naštěstí jsme se do Velké Síně dostali nepozorovaně, protože jsme se přichomýtli do davu studentů, jenž právě vcházel dovnitř. Byli jsme jim za to vděční, jelikož jsme nechtěli, aby Madame Maxime zjistila, že jsme s ní nešli.

Z omylu nás vyvedla hned v okamžiku, kdy jsme se posadili u Havraspárského stolu k ostatním studentům.

„Pane Jonesi, slečno Harperová – následujte mne!," ozval se nad námi silný ženský hlas.

Okamžitě jsme vstali a vydali se za naší ředitelkou do malé místnosti vedle Síně. Madame Maxime rázně vešla do místnosti, netrpělivě nás nahnala dovnitř a jemně zaklapla dveře.

„Profesor Snape mi objasnil vaši nepřítomnost, ale byla bych velmi ráda, kdyby se podobná situace již neopakovala," řekla přísně a počkala, až přikývneme.

„Výborně. Byla jsem informována, že je slečna Stoneová na ošetřovně. Musela jsem kontaktovat její rodiče a ujistit je, že se nestalo nic příliš závažného a že bude brzy opět zdráva. Tato situace již nenastane," oznámila autoritativně.

Moudře jsme mlčeli a počkali, dokud nás laskavě nepropustila zpět do Síně. Uvnitř se všichni překřikovali, poskakovali, zatímco večeřeli a tak nebylo divu, že si nikdo nevšiml, když jsme proklouzli k Havraspárským.

Nikdo kromě Denise, jenž se na nás ustaraně obrátil.

„Máte problém?," zeptal se a položil přede mě talíř se špagetami.

„Děkuju. Ani ne. Jako obvykle," ušklíbla jsem se.

Po večeři se všichni usadili a netrpělivě vyčkávali, a teprve když zmizeli i poslední talíře, všichni ztichli a napjatě zírali na Pohár, jenž stál před učitelským stolem. Poté Brumbál s milým úsměvem vstal a postavil se před studenty.

„Nyní už je Pohár téměř připraven učinit rozhodnutí," prohlásil. „Podle mého odhadu si to vyžádá pouhou minutu. Až ohlásím jména šampionů, prosím je, aby se laskavě dostavili do horní části síně a prošli kolem učitelského stolu do sousední místnosti," ukázal na dveře za svými zády,„ kde dostanou první pokyny."

Poté máchl hůlkou a zhasl téměř všechna světla v místnosti. Pohár teď jasně zářil v místnosti a poutal na sebe maximální pozornost všech přítomných. Poté plameny náhle zčervenaly, zasršelo z nich pár jisker a hned nato z něj vyšlehl ohnivý jazyk, z něhož vyletěl jemně zuhelnatělý kousek pergamenu.

Brumbál útržek chytil a přidržel u světla, aby mohl přečíst jméno.

„Šampionem za Kruval... bude Viktor Krum!"

Okamžitě se rozezněl povyk a hlasitý potlesk. Od Zmijozelského stolu se zvedl první šampion a šouravým krokem zamířil k řediteli Bradavic. Ten ho s úsměvem poslal do vedlejší místnosti. Věděla jsem, že tentokrát budou Krásnohůlky.

Pohár znovu vzplanul a vyhodil další ohořelý lístek. I z té velké dálky bylo velmi dobře vidět úhledné dívčí písmo.

„Šampionem za Krásnohůlky... je Fleur Delacourová!"

Zdvořile jsem se přidala k potlesku, když se nedaleko mě zvedla naše šampionka a plavným krokem zamířila k Brumbálovi, následována uznalým pohledem Madame Maxime. S Rileym jsme se na sebe otráveně podívali.

Spousta dívek vedle nás propukla v pláč, že je Pohár nevybral. Nechápala jsem to – kdo by stál o to, riskovat život kvůli tisíci galeonům? Já tedy rozhodně ne. Pohár opět vzplanul a teď se všichni Bradavičtí studenti nedočkavě posunuli blíž.