Temné síly (2017)

42. kapitola

Byl to jenom sen? Pomyslela jsem si, ale stejně tak jsem věděla, že to sen nebyl. Všechny problémy mezi Temnými a Bílými pravděpodobně nadobro skončily a já jsem právě viděla svého otce jako vysoce postaveného  Magiče, který podepsal mír mezi oběma magiemi. Pořád jsme s mojí matkou upíraly zrak na to jedno místo, které můj otec před nepatrnou chvílí opustil. Netušila jsem, kde zmizel, a když se začali všichni Magičové mezi sebou bavit a začala nějaká "hostina", kterou jsem nevnímala a ani mě nezajímala, zvedla jsem se ze židle a zběsile se rozhlížela. Možná, že bych měla mít jinou reakci. Nenávist? Zlost? Smutek? Z toho, že jsem ho vlastně nikdy nepoznala a že nás, vlastně spíše moji matku, tak krutě opustil. Ale já jsem pociťovala něco jiného. Byla jsem sice v šoku, ale také tam byla touha. Touha najít ho a skutečně s ním promluvit. Poprvé za celý svůj život. Zjistit jeho záměry s organizací a zjistit jeho minulost.

Owen se postavil taky. Zachvěla jsem se, když se dotkl mé ruky. Skutečně jsem si nikdy nemyslela, že bychom někdy byli spolu. Ale teď jsem byla víc než jen šťastná a věděla jsem, že jsem se doopravdy zamilovala. Nyní stál po mém boku a svíral moji ruku v té svojí. Cítila jsem to teplo a ten pevný, avšak něžný stisk, který mě aspoň trochu uklidnil.

„Finley?" špitl Owen a když jsem se na něj otočila, zvědavě si mě prohlížel, v očích něžnost a pochopení.

„Musím ho najít," řekla jsem bezmyšlenkově a všimla si, jak po mě matka střelila chápavým a zároveň stále šokovaným pohledem.

Bryan očividně netušil, jak se zachovat. Jenom seděl vedle mé matky a šlo vidět, jak horečně uvažuje, co udělat. Střídavě přeskakoval pohledem ze mě na svoji ženu a zase zpátky. Matka nečekala, že svého bývalého přítele z Temné magie uvidí zrovna v tento den jako vysoce postaveného člověka mezi Temnými stejně tak jako já. Ve mně se taktéž zmítaly pocity. Chtěla jsem skočit matce do náruče a říct jí, že to všechno byl jen klam, zároveň se vedle ní jenom posadit a opřít si hlavu o její rameno a šeptat, že to bylo divné, zároveň se rozkřičet na celý sál s tím, ať někdo najde mého otce, zároveň ho jít najít sama a v neposlední řadě se schoulit do Owenovy náruče a tam zůstat po celý dnešní den. Jenže moje zvědavost a touha ještě jednou ho vidět přehlušily všechny jiné pocity. Chtěla jsem ho poznat už z toho důvodu, že patří mezi Temné a prošel si zřejmě krutými chvilkami. 

„Finley..." ozval se Callan a já mu věnovala lehký úsměv. „V pořádku?" zeptal se tiše.

Přikývla jsem. „Jenom... Je to trochu šok..."

„Chápu," přikývl a natáhl se, aby se povzbudivě dotkl mé ruky.

„Půjdu... půjdu sama," špitla jsem Owenovi a s očekáváním jsem na něj pohlédla.

Chtěla jsem, aby se mnou šel, ale koneckonců to byla moje záležitost a můj pravý otec a Owena jsem do toho nechtěla zatahovat. Zároveň jsem si nebyla jistá, jestli bych ho nevyplašila, kdybych ho skutečně někde našla a přispěchala za ním s chladně vyhlížejícím vysokým mužem po svém boku.

„Dobře," přikývl ne moc radostně, ale pustil moji ruku a nechal mě jít samotnou.

Nasadila jsem spokojený a hrdý výraz a procházela kolem osobností z Rady a jiných koutů kraje, které mě uctivě zdravily a sem tam se mnou vyměnily pár zdvořilostí. Cítila jsem moc Temných, kteří byli přítomni a zároveň jsem hledala někoho, koho bych se mohla jen tak mimochodem poptat na to, kde můj otec, v jejich případě tedy pan Portlis, zmizel. Pomoc přišla ihned, jakmile jsem na to jenom pomyslela.

„Finley!" ozval se hlas.

Otočila jsem se a zadívala se na Garetta, který se obratně protahoval kolem skupinek Magičů, aby se ke mně dostal. Oči mu sice zářily, ale i tak jsem poznala, že se snaží skrýt smutný pohled. Tušila jsem, že to je kvůli Owena.