Temné síly (2017)

28. kapitola

Ohlížela jsem se kolem sebe a byla ve střehu víc než kdy jindy. Každé zašustění stromů mě znervózňovalo. Vlastně jsem si nebyla až tak jistá, jak se mám zachovat. Zaútočit? Zaklela jsem, že nemám po boku aspoň Grace, která by mě hlídala ze zálohy, ale pak jsem se sama pro sebe zamračila. Tohle je jenom můj problém a své přátele do toho nebudu zatahovat. A tak jsem se dál otáčela ze strany na stranu a slepě tápala mezi stromy. Pořád jsem to však cítila. Ten umělý, trochu teplý vítr, který patřil jen jedné jediné osobě. Vzpomněla jsem si, jak jsem ho spatřila poprvé. Tehdy si s větrem pohrával taky a poslal ho až ke mně. A teď jsem cítila to samé, takže to musí být on. 

Už už jsem se nadechovala, abych něco zakřičela. Třeba to, že vím, že je tady, ale dřív než jsem to stihla, objevil se za mnou v celé své kráse. Zalapala jsem po dechu a mezi prsty mi proběhl jasně viditelný záblesk energie.

„Garette," zasyčela jsem trpce a prohlížela si jeho bezvýrazný obličej.

Opíral se o plůtek, který ohraničoval zadní verandu a díval se někam mezi stromy. Otřásla jsem se z jeho přítomnosti. Zradil mě a teď je tady, aby si pro mě přišel a odvedl mě? Měla jsem sto chutí mu tu jeho zradu oplatit vlastní mocí. Přes prsty mi přebíhaly jasné proudy energie a čekaly, až je vyšlu ven v podobě mocných blesků. Vyčkávala jsem, kdy na mě použije tu svoji telepatii, pokud to na mě bude platit.

„Finley..." vydechl moje jméno a podíval se na mě. 

Zaujala jsem bojový postoj a zkoumala jeho tvář, ve které se zračila bolest a zoufalství. Nevypadal, že by mi chtěl ublížit, ale já už mu nevěřila, takže jsem očekávala skoro všechno.

„Fin, prosím, nech mě to vysvětlit!" řekl a udělal ke mně krok.

„Nepřibližuj se," sykla jsem a o krok ustoupila. „Co tady děláš? Je ti jasné, že když tě tady někdo najde, bude z toho velký poprask?" zeptala jsem se vztekle a to, že jestli ho tady objeví Owen, Callan nebo Grace, tak ho zabijí, jsem už nepodotýkala.

„Nikdo tady nepůjde. Všichni jsou na sjezdovce nebo pryč. Tady je to teď bezpečné pro náš rozhovor," řekl.

„Strážci se pohybují všude. Mají to tady pod kontrolou. Jak ses přes ně dostal? A navíc, já jsem neřekla, že s tebou chci mluvit," zavrčela jsem a energie mezi mými prsty nabírala na intenzitě. 

„Bylo snadné je obejít. Fin... Já jsem ti přišel všechno vysvětlit," řekl zoufale.

„Co si o sobě sakra myslíš? Já ti nevěřím. Poslali tě, abys napravil, co jsi podělal a tentokrát si mě dostal k nim?!" zvolala jsem a pak si uvědomila, že bych měla raději ztišit hlas, než se tu objeví někdo z personálu nebo z mé Akademie.

„Ne. Ne tak to není. Mám pro tebe důležité informace. Není jich moc, ale nějaké mám. Já... já se omlouvám! Nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo. Kdybych nedělal, co po mně chtěli, zabili by mě a poslali na Akademii ochotnější lidi, kteří by se s tebou nepárali!" rozhodil zoufale rukama a pak se podíval na ty moje, které už energií skoro zářily. „Prosím, neútoč. Potřebujeme si promluvit."

„Jak mám vědět, že ti můžu věřit?" zeptala jsem se.

„Já bych ti nikdy neublížil. Ne po tom, co jsme všechno spolu prožili..." hlesl.

Trhla jsem sebou při těch slovech a vyvolalo to ve mně kupu vzpomínek na naše společné dny.  Na to, jak mile se ke mně choval a jak skvěle líbal... Ne! Nedůvěřivě jsem se na něj podívala a odvolala magii, která se mi do rukou nahrnula. Nejspíše bych s ním měla něco udělat, jenže instinkt mi napovídal, abych si ho vyslechla.