Temné síly (2017)

39. kapitola

Divila jsem se, že to tady nemají skoro vůbec zabezpečené. Kromě kamer a ječícímu alarmu jsme se přes ocelové dveře z místnosti, kde jsme byli zavření, dostali do další chodby úplně hladce. Další dveře naproti nás byly klasické lítačky a za nimi se už shromažďovalo pár Magičů. Snažila jsem se nemyslet na ně a na Owena. Tohle všechno přijde až potom. Teď se odsud musíme dostat, všichni samozřejmě živí. Jestli ne, budu si to vyčítat nadosmrti. Musím být silná a všechny ochránit.

„Je cesta nahoru složitá?" zeptala jsem se Garetta, když jsme se v chodbě zastavili a snažili se přijít na další plán.

„Moc ne. Zabezpečené dveře se určitě dají otevřít pomocí magie. Tihle lidi věřili v to, že se nikdy z cel nedostaneme živí," houkl na mě Garett přes alarm, který stále neutichal. „Asi si mysleli, že droga postačí. Kromě toho jsme přišli i na to, co to do nás dávali."

„Všechno později. Připravte si svoje živly. Nemáme se kde hnout a jediná cesta ven spočívá projít přes tamty lidi. Amber, drž se uprostřed a pokud to nebude nutné, moc neútoč," řekla jsem a otočila se na ni.

Pohlédla na mě tvrdým výrazem. „Je mi jedno, že bych se neměla kvůli svým schopnostem unavovat. Já útočit budu. Tihle lidi mě tu trápili až příliš dlouho a teď si zaslouží odplatu," řekla.

Chvíli jsem na ni překvapeně zírala, ale pak jsem se vzpamatovala. Má pravdu. Nemůžu ji omezovat jenom kvůli tomu, že umí léčit. Je to její volba, chce nám pomoct a chce se jim pomstít. Když nám bude pomáhat, bude snadnější dostat se přes těch pár lidí, co se tam sbíhá. A vůbec, já nemám právo tady nikomu poroučet. Zhluboka jsem se nadechla a nastřádala si svoji moc. Chtěla jsem vyběhnout jako první, ale Garett mě předběhl a zmizel za lítačkami dřív, než jsem vůbec stihla jakkoli zareagovat. Okamžitě se ozvaly výkřiky.

„Jdeme!" houkla jsem a srdce mi bušilo. 

Proběhli jsme lítačkami a já se okamžitě musela přikrčit, když kolem mě proletěl vodní vír. Amber se pustila do protiútoku a i Steel už bojoval. Jenom já tam stála a pozorovala všechny ty lidi, kteří se na nás dívali jak s hrůzou v očích, tak s odporem a nenávistí. V chodbě bylo strašně málo místa a všichni jsme se tam tlačili. Všimla jsem si, že Garett, Amber i Steel začínají vyhrávat. Chtěla jsem se taky pustit do boje, ale pořád se mi v hlavě objevovaly obrázky možná mrtvého Harolda. Vzpomínka na to, že jsem touhle chodbou chodívala pokaždé v mlžném oparu jejich drogy mě ještě více zachmuřila.

Naše moc je velká. Skutečně velká a my jsme oproti ní křehcí tvorové. Zatřepala jsem hlavou, abych na takové věci nemyslela a přinutila jsem se podívat se na boj z jiné stránky. Bojovali jsme se svým nepřítelem. Věznili nás tu a dělali na nás pokusy. Ničili Temné i Poloviční a dost možná i rozbourali vztahy mezi oběma rody. To mě nakoplo. Natáhla jsem ruce a nechala z prstů vystřelit modré blesky hněvu. Zásahy byly přesné a chodba v tu ránu ztichla. Prvně mnou projel šok, ale pak jsem si všimla, že všichni mí padlí dýchají a jsou jenom omráčení. Ostatní se na mě vděčně podívali a aniž by na mě počkali, hrnuli se k dalším dveřím, které už byly na kód. Vyběhla jsem za nimi.

„Otevřu je," řekla jsem, bez rozmýšlení jsem se dotkla klávesnice na kód  a zkratovala celý systém dveří.

Garett je prudkým trhnutím otevřel a se Steelem po boku vběhli do další, tentokrát mnohem širší chodby. Byl v ní chlad a stěny byly natřené na bílo. Po stranách se sem tam nacházely nějaké dveře. Matně jsem vzpomínala, že jsem některými dveřmi procházela do místností, kde mě zkoumali.

„Tenhle komplex nemůže být moc velký," uvažovala jsem nahlas, když jsem se objevila za nimi.

„Nedá se říct, že by byl přímo velký. Ale jak jsem se po cestě sem díval, bylo tady spousty místností a spousty dveří a spousty chodeb. Takže spíše rozlehlý. Pravděpodobně tady bude spousta Magičů, kteří na nás budou čekat nahoře a až vystrčíme čumáky, úplně nás zlikvidují," řekl Garett, ale v hlase mu strach nezazníval.