Temné síly (2017)

30. kapitola

„To si snad dělají legraci," špitla jsem Callanovi tak tiše, aby mě neslyšel nikdo jiný.

Callan se na mě podíval. „Oni nám nechtěli říct pravdu, že?"

„Podle ředitele se mělo čekat na schválení od Rady. Pokud neschválili, aby světu připomněli už dávno zapomenuté temné síly, pak si asi museli vymyslet tuhle historku. Divím se, že jim na to všichni skočili," odpověděla jsem mu šeptem přes ředitelův proslov.

Callan se ušklíbl. „Jak dlouho si o těch všech věcech chtěla přede mnou mlčet?"

„Víš všechno," namítla jsem a jeho stěžování tak usekla.

„Takže tímto bych vám všem chtěl popřát dva skvělé dny pohromadě s vašimi dětmi. Budeme se snažit zajistit jim mnohem větší bezpečí," dořekl ředitel a odešel s profesory pryč.

V sále chvíli vládlo ticho. Rodičové si tiše se svými dětmi povídali o tom, co jim ředitel sdělil, zatímco já a Callan jsme mlčeli a jenom si vyměňovali pohledy. Callan věděl, že se chystám vyjít s pravdou ven a že to chci sdělit jak našim rodičům, tak našemu řediteli. Vlastně skoro celé škole. Teď, když se tady někde ředitel ochomýtal, jsem mu mohla všechno velmi rychle vysvětlit, ale zatím jsem se od rodičů nechtěla odpojovat. Tyhle dva dny jsem si s nimi měla co nejvíce užít, protože pak budu zase dlouhou dobu odkázána jenom na Akademii a sama na sebe. Užít, pomyslela jsem si ironicky vzhledem k tomu, jak je svými informacemi nejspíše šokuji.

„Myslela jsem si, že naše rasa je plná vzdělaných a vychovaných lidí," zamumlala moje matka.

Nechtěla jsem ji podporovat v téhle myšlence, a tak jsem jenom s nevinným úsměvem přikývla. Když jsem zavadila pohledem o Bryana, něco mi napovědělo, že on tomu ani zdaleka nevěří a že ví, co se přesně dělo. Jenže samozřejmě nevěděl, že já a Callan to víme taky.

„No já mám hlad," prolomil Callan ticho, „a vím o dobré restauraci tady v hotelu. Co takhle si zajít na oběd? Je tam kulečník, tati, mohli bychom si zahrát."

Z tónu jeho hlasu jsem poznala, že mi chce dát příležitost, abych si s matkou promluvila o svém pravém otci. Vděčně jsem se na něj podívala a on se na mě jenom lehce usmál. 

„To je skvělý nápad," chytla se toho ihned moje matka, a tak jsme vyrazili na druhý konec hotelu do malé restaurace.

Objednali jsme si jídlo, během kterého jsme s Callanem našim rodičům povyprávěli příběhy z Akademie. Samozřejmě jenom ty klasické studentské. Vypadalo to, že jsou spokojení s tím, že se nám tam líbí. Začínala jsem si uvědomovat, že mi život na lidské střední vůbec nechybí. I když tady je to teda podstatně těžší už jenom z toho důvodu, že jsem Poloviční.

„Jsem tak nadšená Callane! S Grace mě musíš seznámit!" zvolala matka, když se dozvěděla o jeho románku s dívkou, která má stejné jméno jako ona.

Callan se podrbal na hlavě. „No jo," povzdechl si s úsměvem.

„A co ty Finley, holčičko moje? Mluvila jsi o všem možném, jenom ne o klucích," řekla a v očích jí šibalsky blesklo.

Hlas se mi zadrhl, když jsem si vzpomněla na Garetta. Na mysl mi také ihned přišlo Owenovo jméno. Před očima jsem viděla jeho krásnou chladnou tvář. Co bych jí měla říct? O těch dvou jsem jí měla v plánu říct až když dojde na téma, které tak nutně potřebuji probrat.

„Nic, co by stálo za řeč," odpověděla jsem nakonec rozpačitě.

Matka se zatvářila uraženě, že jsem odmítla sdělit jí své milostné příběhy. To mě ale příliš netížilo. Po jídle si šel Callan s Bryanem zahrát kulečník a my s matkou jsme u stolu zůstaly samy. Objednaly jsme si něco k pití ať nesedíme jenom o suchu a chvíli jsme obě mlčely. Přemýšlela jsem, jestli má cenu se na svého otce ptát. Co bych se o něm dozvěděla? Jak by mi ty informace pomohly? K čemu by mi to bylo? Zvědavost však zvítězila nad obavami.