Teenage girl (CZ)

Kapitola 29

Robin
„To je krása" vydechla ohromeně a nespouštěla oči z obzoru zbarvujícího se do všech odstínů červené a oranžové.

Vypadala najednou tak šťastná, jakoby úplně zapomněla co nás zítra a následné tři měsíce čeká. Jakoby pro ni byla pouze tahle chvíle a nic víc.

Její štěstí mě těšilo, ale ne tak, aby přemohlo negativní pocity odehrávající se ve mně.

„Miluji tě" zašeptal jsem jí tiše do vlasů a ze zadu ji objal.

„Miluji tě" řekla mi nazpět a svým tělem se více opřela o to mé.

Celé mi to přišlo, jako scéna vystřihnutá z romantického filmu.
Zamilovaný pár sedící v kabince ruského kola pozoruje západ slunce. Pro někoho klišé, ale pro mě nejkrásnější chvíle s ní.

„Nechci, aby tohle skončilo" promluvila do ticha a já mohl pocítit podle tónu hlasu, jak se její úsměv z tváře vytratil.

„Nic netrvá věčně," byla jediná slova, která mě v ten moment napadaly.

„A nic nezůstane stejné" promluvila ona a ve mne mírně zatrnulo.
Myslí si snad, že se náš vztah odjezdem změní, že už nikdy nebudeme spolu takhle šťastní?
Ale nedivím se jí, vždyť mé myšlenky jsou stejné i horší...

**
Kit
Žaludek se mi svírá, ruce se mi třepou a nedokáži se na nic soustředit.
Za chvíli tu má být Robin s rodiči, kteří mě vezmou na letiště, a já nejsem ani oblečená.
Kašlu na to.
Ze skříně popadnu černé šaty s delším rukávem a áčkovou sukní, hnědé vlasy sčešu do drdolu a co se týče make-upu, použiji jen řasenku a lesk.
Naposledy se podívám do zrcadla a nervózně si poopravím lem sukně.

Leknutím nadskočím, když se zpod mého okna ozve klakson.
Z postele popadnu kabelku, seběhnu schody, nazuji si černé balerínky a rychle vyběhnu ze dveří a nasednu na zadní sedadlo modré audi.

„Dobrý den" usměji se na Robinovi rodiče a pak přesměruji pohled na Robina sedícího vedle mě. Zatím vypadá, že mě ani nezaregistroval, jeho oči jsou zaměřené ven z okýnka, ruce má zaklíněné mezi nohy a výrazem je naprosto nepřítomen.

„Ahoj zlato" vtisknu mu pusu na tvář a on sebou prudce trhne.

Jeho hnědé oči, ve kterých jindy jiskří, jsou najednou tak prázdné a výraz naprosto zoufalí.

„Ahoj" šeptne a pokusí se o úsměv. Palcem ho pohladím po tváři a propíjím své oči do těch jeho.
Myslela jsem si, že já budu ta co to ponese hůř, ale pohled na něj mě přesvědčuje o opaku.

Propletu naše prsty a nic neříkám. Ticho je teď asi to nejlepší, co může být.
Hlavou mi začaly opět kolovat myšlenky na to jaké to bude? Jak to všechno zvládnu? Co se všechno stane? A co až se vrátí??

Auto zastaví a já se leknu, že jsem již na a letišti. Prosím. Prosím, ještě ne. Tisknu k sobě oční víčka a když je odlepím, uleví se mi. Mé prosby byly vyslyšeny.

Zastavili jsme jen na křižovatce, neboť máme červenou. Žaludek se mi sevře ale v momentě, když si uvědomím, co je to za křižovatku.

Všude kolem jsou rozlehlá parkoviště a v dálce hangár letiště.
Oči se mi zalijí slzami a stisk Robinovi ruky na té mé zesílí.

Jak strašně slabá si najednou připadám. Stačilo by fouknutí a já bych se jako domeček z karet rozletěla do všech světových stran.

„Tak jsme tady," oznámila nám s povzdechem jeho máma, když auto zastavilo.
Jedna. Dva. Tři. Odpočítala jsem, zhluboka se nadechla a otevřela dveře auta. Ovanul mě chladný vítr a mě se trošku ulevilo.

Šly jsme všichni v tichosti směr hala. Jediný zvuk co jsem vnímala byly drkotající kolečka Robinova kufru.

Každý krok byl těžší a těžší. Za chvíli jsem si připadalla, jako bych měla nohy z olova.

Hluk v letištní hale byl minimální, což dělalo tuhle situaci ještě víc horší.

Nebylo na co čekat, Robinův let neměl žádné zpoždění, a tak přišlo na řadu loučení.

Koukala jsem se, jak se objímá s rodiči, jak mu šeptají slova s úsměvem a pyšným výrazem na tváři. Jeho matce z očí uniklo pár slz, ale se slovy to jsou slzy štěstí a pýchy je setřela a usmála se.

Pak přišla řada na mě. Chvěla jsem se po celém těla a neměla jsem daleko k slzám.
Vydal se pomalu ke mně, propleltl naše prsty a vyšel k terminálům. Kousek před nimi jsme se zastavili.

Na nic jsem nečekala. Obmotala jsem mu ruce pevně kolem pasu a hlavu zambořila do jeho hrudě. Zaposlouchala jsem se do tepu jeho srdce. Uklidňovalo mě to.

Trhavě jsem se nadechla a z mých úst vyšel první tichý vzlyk.

„Pššššt, to bude dobrý," pohladil mě po vlasech a rukou sjel přes záda až na má bedra.

Vtiskl mi několik polibků do vlasů, a pak si opřel bradu o mou hlavu.

„Milu ji tě víc než cokoliv," šeptla jsem mu do hrudi, ale pochybovala jsem, že to slyšel.

Po chvíli se ode mne odtáhl a pomocí palce a ukazováčku zvedl mou bradu a donutil mě tak, se na něj podívat. To bylo poprvé za tento den co se po mé tváři skutálela slza.
Setřel ji palcem a jeho ruka nadále spočívala na mém líci. Pomalu si mě přitáhl blíž a několikrát otřel své rty o ty mé.

„Miluji tě" zašeptal a přitiskl rty na mé na delší dobu. Prstama jsem mu zajela do vlasů a jemně zatahala za tmavě hnědé konečky.
Náš polibek byl tak plný emocí. Emocí které jsme v sobě drželi tak dlouho a teď vyšly na povrch. A s němi i slzy.

„Prosíme cestující, jenž poletí..." dál už jsem hlas vycházející z reproduktorů ignorovala.

„Musím jít princezno" odtáhl se ode mne a smutně se usmál.
Nic jsem neříkala jen jsem vpíjela své oči do těch jeho čokoládových.

„Kitty, zavři oči, prosím," pohladil mě po tváři a stisknul madlo kufru.

„Já nechci," zakroutila jsem hlavou „neboť až je otevřu nebudeš tu."

„Brzy budu zpátky, slibuji," šeptl a otřel své rty o mé čelo.

Jen jsem pevně natiskla víčka k sobě a kývla hlavou „věřím ti."

„Miluji tě" byla poslední slova, která vyslovil, předtím než se otočil a odešel pryč.

„Miluji tě" špitla jsem, ale už to nemohl slyšet.

Stála jsem tam a po mých tvářích, stejně jako kapky deště dopadající právě na okna, se kutálely slzy. Sledovala jsem jeho postavu vzdalující se dál a dál dofajíc, že se aspoň jednou otočí, ale nic. Pak mi zmizel z dohledu.

S bolestí v srdci oznamuji, že touhle částí příběh končí.
Děkuji všem co to dočetli až sem. A upřímně, obdivuji vás. Když se občas vrátím k začátkům, říkam si pane bože, jak jsem něco takového mohla napsat!?! Což znamená, že časem hodlám tyhle části přepsat.
Abych byla upřímná celý příběh jsem psala z fleku, že to takhle skončí mě nikdy ani nenapadlo. A žádná část nebyla předem naplánovaná. Přijde mi to až vtipné, protože holky co znám mají aspoň něco naplánované, začátek, konec a něco co by se mohlo stát. Ale já ne, tedy alespoň ne u tohoto příběhu :D Ale už se stalo..
Nikdy jsem nečekala, že by počet čtenářů překročil 1000. A ikdyž vím, že 1.6K není velké číslo, hodně to pro mě znamená.
Mám vás ráda guys <3
With love, Sab