Teenage girl (CZ)

Kapitola 21

Luke

Nad první fotkou se pousměji.

„To-to jsem já" šeptne Kit.

„Jo jsi" zvednu k ní pohled, ale ona ten svůj nechává stále na fotce. Je jí na ní tak 12 nebo 13 let hnědé vlasy má natočené a její modré oči krásně září. Tehda jsem ji ještě neznal. Jak bych taky mohl, když žila v Londýně.

„Kdo je to?" ukáže muže na fotce níž. I když vím, že se z kómatu probudila s amnézií, překvapí mě, že nepozná člověka, který tu pro ni vždycky byl a bude.

„Ehm, tvůj otec"

Kit zalapá po vzduchu „táta, j-jak jsem mohla zapomenout?

Nedokáži se na ni podívat, neměl jsem to dělat. Neměl jsem sem chodit a už vůbec ne souhlasit s tím, že jí pomůžu si vzpomenout. Bylo pro mě těžké ji takhle vidět. Oči jsem tedy nechal sklopené k fotografii. Najednou se na jejím povrchu něco zalesklo, slza. Její slza, kterou jsem způsobil já. Zase. Nikdy jsem ji neviděl plakat, až při našem rozchodu a teď. A je to pro mě jako nůž do srdce. Bez jakéhokoliv přemýšlení ji chytím za ruku a stisknu ji. Nebrání se, zvedne ke mně oči a usměje se.

„Děkuji" šeptne.

Neodpovím jen, se k ní nakloním a vtisknu jí jemný polibek. A je mi úplně u prdele, jestli má kluka, stejně si na něj nepamatuje.

Kit

Jeho rty na mých působili jako lék. Najednou se mi vše vybavilo, jako by tu ztráta paměti nikdy nebyla. Když si vzpomenu na Robina, hned se odtrhnu.

„Promiň, já, ehm byla to chyba" podívá se na mě Luke.

„To tedy byla" ozve se hlas za Lukasem. Ani se nemusím dívat, kdo tam stojí, vím to naprosto přesně. Je tam osoba, která se o něčem takovém nemá dozvědět. Osoba, které bych tak nikdy nechtěla ublížit. Ale už se stalo.

Podívám se do jeho hnědých očí. Dokáži přesně vyčíst co v nich je. Zklamání a hněv. Chci se u omluvit, ale nedokáži říct ani hlásku.

Robin ode mne odvrátí pohled a přesměruje ho na Luka. Nikdy jsem u něj neviděla tento pohled. Byl plný nenávisti a zloby.

Luke se postaví, je jen nepatrně vyšší než Robin.

„Jestli si to chceš vyřešit, tak na chodbě" řekne mu a vykročí ke dveřím. Robin ho následuje.

Vím, co teď bude. Do očí se mi nahrnuly slzy a já je nechala stékat volně po tvářích. Po těle jsem se neskutečně chvěla a začínal mě přecházet mráz po zádech. Z mých úst se vydralo několik tichých vzlyků. Nejradši bych vrátila čas. Neměla jsem mu psát, neměla jsem ho žádat o pomoc. Bylo to chyba a velká. Ale je to moje viny, všechno. Udělala jsem to, co udělal Luke mě. To za co ho nenávidím.

Najednou se z chodby ozve dunivá rána. Neváhám. Rychle se rozběhnu na chodbu. Když to spatřím, srdce mi vynechá ne jeden ale aspoň dva údery. Robin leží na zemi a Lukas nad ním stojí a jeho zápěstí je od krve.

„Jsi hajzl" křiknu mu do tváře. Najednou mě zapálí tvář. Uhodil mě. Vždycky mi říkal, že by mi nikdy neublížil a teď..

Přiložím si ruku na tvář a sleduji, jak Lukas beze slova opouští nemocniční chodbu. Když zahne za roh, otočím se zpátky na Robina. Teď už sedí na zemi a opírá se o ruce. Po tváři mu stéká krev a má roztržený ret.

„Robine promiň, byla to moje vina" kleknu si vedle něj na zem.

„Ty- ty sis vzpomněla?" podívá se na mě překvapeně a potom se usměje.

„Úplně na všechno" usměji se na něj taky a zadívám se do jeho očí. Vzpomenu si na první den, co jsem ho potkala. Tehdy jsem měla pocit, že se topím v té nejsladší čokoládě. A teď je to úplně stejné.

Přeji si zastavit čas a dělat tohle už napořád. Nepřerušit ten dokonalý oční kontakt, který mi dodává pocit, že jsem pro něj důležitá, který mi dává pocit bezpečí. Stačí pár sekund pohledu do jeho očí a zlé myšlenky jsou pryč.

Bohužel mé přání se nevyplní, vyruší nás něčí otázka.

„Bože Kit stalo se něco?"

Otočím hlavu na Jasona, který je bledý jak stěna a jeho oči těkají za mě na Robina.

„Nic strašného. Můžeš doběhnout prosím pro sestru?" řeknu s takovým klidem v hlase, až mě to samotnou překvapí. Jason jen kývne hlavou a rozběhne se chodbou.

Otočím se zpět na Robina, ale na jeho tváři už nezáří úsměv. Vystřídal ho zamyšlený výraz.

„Kdy sis vzpomněla?"

Je mi jasné na co naráží. Zajímá ho, jestli jsem ho podvedla vědomě nebo ne.

Na obrázku máte Kit, když byla mladší..