Teenage girl (CZ)

Kapitola 25

Liv

„Olivie omlouvám se."

„Za co Owene?" zvednu k němu hlavu a zadívám se do jeho modrých očí. Světla v místnosti se mu v nich odráží tak, že jeho oči vypadají jako noční obloha tmavě modré barvy se zářícími hvězdami.

„Za to všechno co jsem ti udělal" uhne pohledem pryč a sevře dlaně v pěsti.

„Owene, to vše už je minulost" chytnu ho za zápěstí a doufám, že ke mně obrátí své oči zpět.

„Ale co tu bylo, tu vždy bude" procedí skrz zuby stále s pohledem zaměřeným někam do prava.

„To co bylo, pro mě už není důležité" namítnu.

„Pro mě ale jo Oli, nedokážu se na tebe podívat bez toho, abych si na to všechno nevzpomněl" zvýší hlas a vyprostí ruce z mého sevření.

„Tak proč si mě požádal o doučování, proč si mě zval na ples Owene? Víš, já věřila, že tohle bude nejhezčí večer mého života, protože je to můj první ples a můj doprovod je nejkrásnější kluk ze školy."

„Řekla jsi, nejkrásnější kluk ze školy?" otočil ke mně konečně své modré oči, ale teď už jsem o jeho pohled nestála.

„Ano. Ale to je teď úplně jedno, protože si to všechno zkazil" po tváři se mi spustí slza. Rychle ji setřu a uteču z tohoto místa pryč. Potřebuji na vzduch, pryč od toho všeho tady.

Vyběhnu ven ze sálu a nadechnu se chladného nočního vzduchu. V nose mě zaštípe pach cigaret a marihuany. Potřebuji někam, kde budu úplně sama. Rozejdu se tedy směrem ke hřišti. Posadím se na houpačku a zakloním hlavu. Přijde mi, že hvězdy dnes září víc než kdy jindy.

Celou mě ovane vítr, i přesto že je květen, je noc chladná a vítr studený. Zachvěji se po celém těle a začnu si třít paže dlaněmi.

„Promiň, nechtěl jsem to všechno zkazit" ozve se hlas, který bych teď chtěla slyšet ze všech nejmíň, za mnou a na ramena mi přistane Owenovo sako. Neodpovím mu. On se posadí na houpačku vedle mě a lehce se odrazí nohou, čímž ji rozhoupe.

Mezi námi nastane naprosté ticho. Zvednu hlavu a svou pozornost obrátím zpět ke hvězdám. Snažím se rozeznat alespoň jedno souhvězdí, ale marně. Většina dětí to zvládla v brzkém věku, protože je to naučili rodiče, ale já ne. Jediné co mé rodiče zajímá je právnická kariéra. Vyrůstala jsem u babičky, která umřela, když mi bylo 12 let. Odmítala jsem jí jít na pohřeb, nedokázala jsem uvěřit, že mě tu nechala samotnou. Nakonec jsem tam šla a skoro se zhroutila. Jediné co my tehdy rodiče řekli, abych se vzpamatovala a nestrhávala na sebe všechnu pozornost..

„Oli?" vytrhne mě za vzpomínek jeho hlas.

„Hmm?" obrátím oči na něj a spatřím v jeho tváři nadšení z mé pozornosti.

„Odpusť mi to. Já vím, že jsem to totálně podělal, ale nemůžu ti slíbit, že na to jen tak zapomenu. Nedokáži to a vím, že ty také ne, ale jedno ti slíbit můžu. Už o tom nikdy nebudu mluvit a nikdy ti už takhle neublížím." Řekl, stoupl si přede mne a chytil mě za ruce.

„Můžeme se tam vrátit a užít si to?"

Nedokázala jsem mu odpovědět, protože jeho proslov, omluva, nevím jak to nazvat, mi vyrazila dech.

„Prosím" šeptl mi do ucha a lehce otřel rty o můj ušní lalůček. Celá jsem se zachvěla a on se jen uchechtl. Podívala jsem se mu do očí, byl ke mně až nebezpečně blízko. Jeho teplý dech mi dopadal na obličej a oči mu těkaly z mých očí na rty. Chtěla jsem, aby mě políbil, ale taky tu byl strach. Strach z toho, že mě potom nechá a vše se vrátí do starých kolejí.

Jednou rukou mi lehce přejel po tváři a druhou mi položil na bedra. Ztěžka jsem polkla a nehodlala dál čekat. Zajela jsem mu prsty do vlasů a přiblížila se k němu tak, že se naše nosy o sebe otíraly. Pak jsem se naposledy nadechla a spojila naše rty.

Zapadly do sebe jako dva dílky puzzle. Z jemného polibku se stal vášnivý. Bylo to jako bychom oba osvobodili touhu, která se v nás za tu dobu nahromadila. Jeho rty se zdály přesně tak hebké a jemné, jak na první pohled vypadaly.

Když jsme se od sebe odtáhli, zabořila jsem mu hlavu do krku a vdechovala jeho vůni.

„Bylo to jiné, než jsem si to představoval" řekl Owen a podle tónu hlasu jsem poznala, že se usmívá.

„Počkat, ty sis představoval, že mě políbíš?" podívala jsem se na něj překvapeně.

„Ani nevíš kolikrát" uchechtl se. „A bylo to lepší než v mých představách" usmál se a vzal mi obličej do dlaní.

„Vraťme se dovnitř, je mi tu zima" zašeptám a propletu své prsty s těmi jeho. Jen se usměje a vydáme se do sálu.

„Smím, prosit?" požádá mě o tanec a nečeká ani na mou odpověď. Ruce mi obmotá kolem boků a natiskne se co nejblíž ke mně. Ruce mu složím za krk a hlavu si položím na jeho rameno. Do nosu mě lehce udeří jeho typická vůně, na které začínám být pomalu závislá.

A je tu další díl tentokrát dřív než ten předchozí. Sama jsem nechápala, jak se mi to povedlo tak rychle splácat dohromady, protože jsem na začátku neměla žádné nápady :D