Teenage girl (CZ)

Kapitola 24

Asi za patnáct minut dorazím do parku. Rozhlídnu se kolem sebe a u kašny spatřím Alex.

Z longboardu seskočím až těsně před ní.

„To si mě chtěla srazit nebo co?" řekne chladně, ale potom se jí koutky zvednou do úsměvu.

Změnila se, její hlas je o něco jiný, původně tmavě hnědé vlasy má teď světle fialové. Což je celkem odvaz k její snědší pleti a tmavě hnědým až černým očím.

„Ehm vlastně jo, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslela" vypláznu na ni jazyk a na chvíli mám pocit, jako bychom mohly být zase nejlepší kamarádky. Ale pak si vzpomenu, co mi udělala a ten pocit rychle zmizí.

„Teď k tomu co mi chceš říct?" vrhla na mě tázavý pohled Alex.

„Jedná se o Matiase" podívám se na ni rozhodně.

„Počky, co ty o něm, nás, víš?"

„Pojďme si sednout na lavičku" pokynu hlavou směrem k dřevěné lavičce nedaleko od nás.

Potom jí začnu vše vyprávět.

„..a jediné co chci, aby byl Matias šťastný, a aby to co se stalo mezi námi nekazilo váš vztah." Když skončím s vyprávěním, čekám na její odpověď. Ale nic neříká, jen chápavě pokývá hlavou.

„A ještě něco, jestli mu jakkoliv ublížíš, nepřej si mě!" řeknu výhružně a ona se začne smát a já se přidám k ní. Ze smíchu mě začne bolet břicho, a tak toho nechám.

„Něco by mě zajímalo? Viděl už Matty tvé fialové vlasy?"

„Ehm, ještě ne" sklopí pohled k zemi.

**

Den plesu

Domem se rozezní zvuk zvonku a já celá ztuhnu.

„Kit pojď dolů" ozve se mámin hlas z předsíně. Naposledy se podívám do zrcadla a pomalu vyjdu z pokoje, na vysokých podpatkách to taky jinak nejde.

Nejistě se sklopenou hlavou k zemi začnu sestupovat schody. V půlce schodiště získám větší jistotu a zvednu hlavu nahoru. Spatřím Robina v obleku. Hnědé vlasy má pečlivě učesané do vrchu a na tváři úsměv, ze kterého se mi podlomí kolena a z posledních tří schodů nešikovně sklopýtám (zajímalo by mě, jestli to slovo vůbec existuje XD) dolů a skončím v Robinově náruči.

„Jste tak roztomilý" řekne máma a její hlas následuje cvaknutí fotoaparátu.

„No tak Kit usměj se trochu" podívá se na mě káravě máma a skryje svůj obličej zase za foťákem.

Když už má pocit, že fotek má dost, rozloučí se s námi a popřeje nám hodně zábavy.

„Na něco bych málo zapomněl" řekne Robin před domem. Nechápavě se na něj podívám a on zpoza zad vytáhne malou krabičku s kytičkou na zápěstí. Jen na něj zůstanu překvapeně hledět, na tváři se mu zase objeví ten dokonalý úsměv a uváže mi ji kolem ruku.

„Je nádherná, děkuji" povím skoro neslyšně a jemně ho políbím. Jako při každém spojení našich rtů mnou projede vlna energie a motýlci v mém břiše jsou k zbláznění.

„Připravena?" odtáhne se ode mne a nabídne mi rámě.

Jelikož do školy od mého domu je to jen kousek, rozhodli jsme se jít pěšky. Noční ulice byly osvětlené jen lampami a jediným zvukem bylo klapání mých podpatků. Ani jeden z nás nepromluvil. Nevadilo mi to, aspoň jsem si mohla plně užívat jeho blízkost, která už tu dlouho nejspíš nebude. Hlavu jsem si opřela o Robinovo ramen, on svou rukou obmotal kolem mých ramen a do vlasů mi vtiskl malý polibek.

Z tělocvičny se do okolí rozléhala hlasitá hudba a před vchodem se to hemžilo páry. Rozhlížela jsem se kolem dokola, hledala jsem Liv, která tu na nás měla čekat se svým doprovodem. I přes mé prosby mi odmítla říct kdo to je.

A teď jsem pochopila proč. Směrem k nám kráčela usmívající se Olivie v modrých šatech a kolem jejího pasu byla obmotaná Owenova ruka.

„Vypadáš dokonale Liv" sevřela jsem ji v objetí a při tom se vražedně podívala na Owena. Ten si však na tváři zanechal svůj pitomý úsměv a otočil se k Robinovi. Něco mu řekl a oba dva se začali smát.

„O co přicházíme?" zeptala se Liv a natiskla se k Owenovi, jakoby úplně zapomněla na to všechno, co jí udělal.

Zmateně jsem se podívala na Robina, ten se však také usmíval

„Děje se něco, beruško?" sklonil se ke mně.

„Ne nic" zněla má odpověď, která však nebyla pravdivá. Dělo se toho až příliš moc. Nedokázala jsem stále pochopit to, co se tu přede mnou odehrávalo. Liv a Owen, to nešlo dohromady. Je snad něco na co jsem si nevzpomněla? Protože já mám pocit, že mi něco uniklo. Něco dost podstatného, co dalo tyhle dva dohromady.

S hlavou plnou myšlenek a otázek jsem vstoupila po Robinově boku do sálu. Zaklonila jsem hlavu a zírala na výzdobu sálu, strop vypadal jako noční obloha plná zářících hvězd. Ten pohled mi vzal dech a taky otázka z mé hlavy. Bylo mi jedno jak se Owen a Olivie dali dohromady, hlavní bylo, že jsou šťastní, aspoň tak vypadají. Jediné na čem mi teď záleželo, bylo to, abych si ples užila a to spolu s lidmi, kteří jsou pro mě důležití.

Hrála zrovna pomalá hudba. Robin mě chytil za ruku a vtáhl do davu tančících páru. Přitáhl si mě k sobě a já mu obmotala ruce kolem krku. Pohupovali jsme se do rytmu písničky a mě se vybavila vzpomínka na náš první společný tanec. Celé mi to přišlo jako vystřižené z romantického filmu. Přála jsem si, aby to nikdy neskončilo, nejenom tenhle moment, ale celý můj život. I když nebyl dokonalý, milovala jsem ho a snažila se ho žít, jak jen nejlíp to šlo.

„Kit?" šeptl mi Robin do ucha.

„Hmm?" zvedla jsem hlavu z jeho hrudě a podívala se mu do očí, ve kterých se mu odrážela světla zářící v místnosti.

„Musím ti říct něco důležitého?" řekl a mezi obočím se mu vyrýsovala malá vráska.

„Teď ne, nekažme si večer"

„Dobře, ale chci, abys věděla, že tě miluji a nikdy nepřestanu"

„To vím" usměji se na něj a chci ještě něco dodat, v ten moment však pocítím na svých rtech ty jeho. Zajedu mu rukou do vlasů a přitáhnu se k němu co nejblíž. On mi jednou rukou přejíždí po zádech a druhou nevím, co dělá. V tom uslyším cvaknutí foťáku.

Odtáhnu se od něj „že ty musíš zkazit všechnu romantiku" praštím ho pěstí do ramene a on se jen pousměje.

„A i přes to mě miluješ"

„Asi ano" šeptnu a přitáhnu si ho zpátky do polibku.

Tak další díl je po neuvěřitelně dlouhé době na světě. Nebudu vám tady vypisovat, proč jsem ho nepřidala dřív, protože řekněme si po pravdě koho baví číst nesmyslné výmluvy, nikoho...

Na obrázku je Liv s Owenem