Teenage girl (CZ)

Kapitola 20

Kit

K: Jo.

Odpověděla jsem mu a odložila mobil na noční stolek. Pohodlně jsem se uložila do postele a za chvíli se dostavil spánek.

**

Ráno mě probudí paprsky vycházejícího slunce. Protřu si oči, protáhnu se a několikrát zívnu. Když jsem dostatečně probraná, podívám se na mobil. Ten ukazuje čas 5:40.  Snídani máme od sedmi, takže mám skoro hodinu a půl čas.

Zvednu se z postele a rozejdu k mé černé tašce s vírou, že tam najdu třeba knížku. Po důkladném prohledání všech kapes, však se zklamáním zjišťuji, že tu žádná není. Povzdechnu si, ale pak najdu sluchátka. Aspoň něco. Sednu si do postele, přikryji se dekou a sluchátka zapojím do mého iPhonu. Do uší mi začne hrát ze začátku neznámá hudba. Asi desátá písnička mi začne být povědomá, začnu si popěvovat a vzpomínám si i na slova. Podívám se na její název Everything Has Changed od Taylor Swift. Hned se mi vybaví vzpomínka na to, jak jsem ji zpívala Mattymu. Jak jen jsem mohla zapomenout na mého nejlepšího kamaráda, který stál vždy na mé straně, který mě pomáhal z průšvihů a nikdy mě neopustil? Je neuvěřitelné díky čemu si dokáži vzpomenout. Jizvy, konverzace a teď písnička. Najednou mě začnou štípat oči, několikrát zamrkám a zaženu tak slzy. Potom se podívám na čas. 6:40.

Vyndám sluchátka z uší, vypojím je z telefonu a vylezu neochotně z postele. Navleču na sebe černé legíny, nátělník a přes to červeno černou flanelku. Vlasy si nechám volně spadat po zádech a nanesu lehký make up.

Do jídelny dorazím jako první, všichni nejspíš ještě spí. Vezmu si rohlík s máslem a hrnek bílé kávy. Posadím se úplně dozadu jako vždycky.

„Smím, si přisednou" zeptá se mě někdo.

Pomalu zvednu hlavu k té osobě. Jason. Usměji se na něj „jasně"

Úsměv mi oplatí a posadí se naproti mně. Beze slova se postí do své snídaně a já dojím tu svoji. Když se zvednu k odchodu, chytne mě za zápěstí. „Počky Kit, máš dopoledne něco v plánu?"

„Proč?" zeptám se a zvědavě zvednu obočí. Nedokáži vyčíst v jeho výrazu, proč se mě na to ptá nebo co má v plánu.

„Hej Kit vnímáš mě vůbec?" začne mi mávat rukou před očima. Zatřepu hlavou, jako kdyby mi to mělo pomoc vrátit se do reality.

„Ehm promiň, přijde za mnou kamarád" řeknu potichu, možná to ani neslyšel, a rychlým krokem vyběhnu z jídelny přímo do svého pokoje. Až teď jsem si uvědomila, že má přijít Lukas. První co v pokoji udělám je to, že vezmu do ruky mobil a zkontroluji zprávy. Jedna přijatá SMS. Od Luka.

L: V devět jsem u tebe.

Počkat, kolik je? 8:52 mám jen osm minut!! Rychle ustelu postel, poskládám věci na mém nočním stolku a uklidím několik věcí do své tašky. Několikrát se nervózně podívám do zrcadla. Upřímně, vypadám strašně. Na tváři se mi táhne rána zažitá tak dvanácti stehy a kolem pravého oka mám monokl hrající všemi odstíny žluté, fialové a modré, který bych nezamaskovala ani tunou makeupu.

Z přemýšlení nad mým hrozným vzhledem mě vytrhne zaklepání na dveře. Nervózně si otřu zpocené dlaně o stehna a zhluboka se nadechnu „Dále"

Luke

Nejistě jsem otevřel dveře a vstoupil do pokoje. Stála tam v celé její kráse až na ránu a monokl na obličeji. Její modré oči se na mě dívali trochu vyděšeně a nejistě. Její rty byli pevně sevřené do jedné linky a vypadala, že ani nedýchá.

„Ahoj Kit" promluvil jsem po nekonečném tichu, které mezi námi panovalo. Ona mi místo odpovědi jen přikývla hlavou a dále mlčela. Chtěl jsem, aby promluvila, chtěl jsem slyšet její hlas.

Její oči mě stále sledovali tak nedůvěřivě, že jsem začal uvažovat, jestli si na mě vážně pamatuje.

„Proč si chtěla, abych přišel?" začal jsem zase já, s vírou že mi tentokrát odpoví slovy. Ale ne, ona stále mlčela. Jen mi pokynula rukou k židli a sama si sedla na postel. Posadil jsem se tedy, nadechl se a pokusil se na ni povzbudivě usmát. Sklopila oči na své prsty, se kterými si nervózně pohrávala a pak se zhluboka nadechla a vydechla.

„Ch-chci aby s-si mi pomohl vzpomen-nout si"

Tohle mě hodně překvapilo. Proč zrovna já mám být ten, co jí pomůže? Proč si nezavolala svého kluka nebo Olivii či jejího dokonalého bratra? Ale nějakým způsobem mi to dávalo pocit nadřazenosti nad všemi ostatními. Ona věří, že já jsem ten, co jí pomůže ne oni.

Jenže pak tu byl problém, jak jí mám pomoct si vzpomenout? To byla otázka, na kterou jsem si nebyl schopen odpovědět. Nervózně jsem si otřel dlaně o stehna a zeptal se jí „Jak?"

„To nevím" vydechla skoro neslyšně.

„Dobře, máš tu nějaké fotky či videa?" tohle bylo to jediné, co mě napadlo. Doufám, že tu něco z toho má jinak bych vážně nevěděl co dělat.

Neodpověděla mi, jen vstala z postele a donesla nějakou igelitovou tašku. Posadila se do tureckého sedu na postel, několikrát se pořádně nadechla „Tohle mi přinesla máma, měli by tam být nějaké fotky."

Wau to byla ta nejdelší věta, co mi od rozchodu řekla. Nad tou myšlenkou jsem se uchechtl a Kit po mě hned hodila zmatený pohled. Vypadala neskutečně sladce, když se na mě tak koukala. Kdysi bych ji v takové chvíli vtiskl jemný polibek na rty, ale to už je tak dávno. Udělal jsem chybu a lituji toho. Změnil jsem se díky ní, ale už si ji nejspíš nikdy nezískám zpátky.

„Lukasi?"

„Ano?" zvedl jsem k ní pohled a zadíval se do jejích modrých očí.

„Můžem?"

„Jen jestli to chceš ty"

Neodpověděla mi, jen ztěžka polkla a vyndala obsah z tašky, která jí ležela v klíně. Byly to tři fotoalba a nějaké dvě dopisní obálky. Vyděšeně se na mě podívala. Věděl jsem, že to pro ni nemůže být lehké, pro mě taky ne. Vzal jsem jí ruku do té své. Měla naprosto ledové prsty a třepala se. Usmál jsem se na ni. Nebo jsem se o to aspoň pokusil. Ona se mi pokusila úsměv vrátit, ale vznikla z toho spíš taková grimasa. Potom mezi námi nastalo trapné ticho. Bylo to teprve nejspíš pár vteřin, ale mě to připadalo jako celou věčnost.

„Budeš mi říkat, kdo je na těch fotkách?" prolomí ticho nakonec ona.

„Budu" podívám se na ni a všimnu si, jak se jí koutky zvednou do lehkého úsměvu.

„Děkuji" šeptne mi zpátky a pomalu otevře první fotoalbum z roku 2012. 

Na obrázku Lukas..