Teenage girl (CZ)

Kapitola 18

Váhavě přejedu prstem po displeji a zadám heslo. Rozkliknu zprávu a přečtu krátký text stojící v ní. Jsem ráda, že jsi se už probrala, co nejdřív se za tebou stavím zlato.

Je milé jak je starostlivá, ta zpráva mě potěšila. Jen nevím, kdo Liv vlastně je. Ale podle toho co napsala, to v brzké době zjistím. Jelikož nemám co dělat, začnu si projíždět naši starou konverzaci.

K: Udělala jsem to zase.

L: Kit okamžitě přestaň, ten kluk ti nestojí za to aby jsi si ubližovala!

K: Pozdě už se stalo..

L: To nesmíš. Přestaň!

K: Mrzí mě to..

Ani nevím, kdy jsem to udělala, ale vyhrnula jsem si levý rukáv mikiny. Naskytl se mi pohled na výrazné jizvy od řezných ran. Několikrát si přes ně přejedu prsty. Vzpomínám si, udělala jsem to tu noc, co jsem se dozvěděla o Lucasovi a Mandy.

Při vzpomínce na Luka mě píchne u srdce. Bylo mi teprve pár dní patnáct, když jsem poznala co je to láska a co znamená milovat. A přibližně za půl roku jsem taky poznala, jaké to je mít zlomené srdce. Byl to Luke, který se mi jako první dostal do srdce. Vždycky to byl pro mě ten sladký blonďáček s modrýma očima z vyššího ročníku, po kterém toužila každá holka. Hrál v bráchově basketbalovém týmu a jednou když jeli na zápas, vzal mě Mark sebou. Tam jsme se s Lukem seznámili a sblížili. Myslela jsem si, že v našem vztahu se skrývá cosi víc než mladá láska, co za pár dnů přejde. Ale mýlila jsem se. Mýlila jsem se v něm. Po čtyřech měsících vztahu to byl jen blbý puberťák, co si potřeboval ukojit své touhy. A já ho milovala, možná až příliš. Ale nelituji chvílích strávených s ním, bylo to jedno z nejkrásnějších období v mém životě. Dala jsem mu něco, co už nikomu jinému nedám a nelituji toho. Poslední dva týdny našeho vztahu byly samá hádka, a pak jsem se to dozvěděla. On mě podvedl. Brečela jsem. Srazilo mě to úplně na dno a já s končila s žiletkou v ruce. Udělala jsem to poprvé a doufám, že i naposledy.

Z myšlenek mě vytrhlo něčí odkašlání. Zvedla jsem pohled a rozhlédla se po místnosti, u okna na židli seděl ten kluk z jídelny. Tázavě jsem na něj zvedla obočí a čekala, až mi řekne, co tu dělá. Ale nic, neřekl jediné slovo, jen se na mě díval s výrazem bez jakýchkoliv emocí. Nakonec jsem teda promluvila já.

„Potřebuješ něco?"

„Ne" odpověděl jednoduše a dál na mě zíral. Iritovalo mě to, ani si nedovedete představit jak.

„Můžeš s tím přestat?"

„S čím?" otázal se i přes to, že moc dobře věděl, co myslím.

„Prostě na mě nezírej" řekla jsem stroze a odvrátila od něj pohled.

„Proč? Znervózňuje tě to?" uchechtl se. Jo uhod si. Odpoví hlas v mé hlavě, já si to však nehodlám připustit.

Jen jsem protočila očima a ignorovala jeho otázku. „Co tady teda děláš?"

Neodpověděl. Jen zvedl ramena a zase je spustil. Najednou se mu v očích něco zalesklo. Slzy. Ó můj bože jen to ne. Nechci vidět kluka brečet.

Pomalu jsem slezla z postele a šla k němu. Položila jsem mu ruku na rameno „Děje se něco?"

Neodpovídal, jen jsem cítila, jak se mu ramena zvedají pod náporem vzlyků. Rukou jsem mu pomalu sjela níž na záda a začala ho po nich hladit. Najednou se jeho oči ke mně zvedly. Už nebyli tak krásně hnědé, byly naprosto temné a jejich pohled se vpaloval do těch mých. Rychle jsem odtrhla ruku a udělala krok vzad.

„Tohle. Už. Nikdy. Nedělej. Rozumíš?" Řekl výhružným tónem a každé slovo perfektně vyslovil.

Jen jsem ztěžka polkla a pokývala hlavou na souhlas.

V tomhle klukovi se vážně nevyznám, první se na mě usmívá jako sluníčko a otevře mi dveře jako nějaký gentleman. Po tom se mi zničehonic objeví v pokoji a drze odpovídá na mé otázky, pak se mi tu před očima rozbrečí a nakonec kolem sebe postaví tlustou hradbu a s očima plnýma hněvu dává najevo, že za ni nikoho nepustí. A ten kdo se ji pokusí překonat, nedopadne dobře.

Nevím, jak dlouho jsem tam tak stála a koukala do těch jeho temných očí, ale připadalo mi to jako celou věčnost.

„Promiň, ještě jsem se nepředstavil. Já jsem Jason" natáhne ke mně ruku a hněv z jeho očí je ten tam.

„Kit" odpovím, ale jeho ruku nepřijmu. Potom co se stalo před chvílí, z něj mám strach. Přikývne hlavou a ruku stáhne zpátky k tělu. Potom se postaví a dá se na odchod.

„Počkej" řeknu, bez jakéhokoliv rozmyšlení a celkem toho lituji. Otočí se zpátky ke mně a zvedne jedno obočí.

„Ehm, nechceš tu ještě zůstat?" zeptám se se sklopeným pohledem. Tohle byla chyba. Velká chyba, ale je tu pro mě jediným rozptýlením, kdyby odešel, určitě bych zase hodiny strávila nad snahou si vzpomenout či u nucení k otevření tašky s fotkami.

„Pokud to chceš ty"

Takže jak jsem slíbila kapitolu přidávám dřív a ne po týdnu :D Omlouvám se za tuto část, protože je příšerná >.< ale vůbec nic mě nenapadalo a musela jsem něco napsat. Takže z toho vzešel tento shit...

Na obrázku Luke