Láska z podsvětí

Část 52

„Půjdeme domů a tam si promluvíme. Slibuji, že ti všechno vysvětlím i ti na vše odpovím. Ano?" Pronesl k ní něžně s nadějí, že vše, co se týče jejich vztahu, dobře dopadne. Trpělivě čekal, až mu dá nějakou odpověď. A když mu vzápětí s úsměvem přikývla na souhlas, usoudil, že je čas je přenést, zpět na zemi. Pevně si ji přivinul do náručí, aby ji měl u sebe, co nejblíže a už už se jí chystal říct, aby zavřela svá očka, kdyby náhodou měla strach, když se v tu chvíli, před nimi, za doprovodu plamenů pekelných, zjevil Shaks i se spící Aríou, přehozenou přes jeho pravé rameno.

„Můj králi. Mám ji!" Oznámil Shaks svému příteli a následně se mu uctivě uklonil. I když byli dlouholetí přátelé, i tak mu musel na veřejnosti prokazovat stejnou úctu, jako ostatní tvorové, co v podsvětí žijí. Jakmile se mu uklonil, zvedl svou hlavu a spatřil dívku, která se choulila objetí, jeho přítele. Musel uznat, že jim to spolu sluší. Jeho oči si ji důkladně prohlédly a když nezaznamenaly žádný náznak zranění, za co byl rád, poněvadž by Lucifer určitě šílel, stočil svůj pohled zpět na svého krále. „Odnesu ji do kobky, kde na vás počká, až se s ní budete chtít vyrovnat." Řekl Luciferovi narovinu, co s ní plánuje udělat a jak tak viděl, jeho pán neměl námitek.

„Až se vzbudí, dej mi vědět!" Rázně přikázal Shaksovi, který vzápětí přikývl na souhlas a otáčel se k odchodu. No, než démon nesoucí ženu, co mu přes rameno visela, jako pytel brambor, odešel splnit svůj úkol, ještě ho zastavil. „Shaksi, počkej chvíli!" Křikl na démona odcházejícího směrem, kde se nacházela kobka, ze které se ani démon nemá šanci dostat. Ne bez toho, aby ho někdo osobně pustil. Co v Aríinom případě, bude zcela nemožné. Poněvadž, už jen tím, že šla proti jeho osobě, si podepsala rozsudek smrti a to ještě nemluví o tom, že mu unesla budoucí královnu, kterou se, ani netuší kolikrát, snažila zabít. Jakmile se Shaks zastavil a pohlédl na něj, Lucifer ještě než začal mluvit, pohlédl na ženu ve svém náručí.

„Alessie, ten muž," názorně ukázal směrem ke svému příteli a jakmile se pohled jeho přítelkyně stočil tím směrem, pokračoval. „tedy démon, co ho vidíš, se jmenuje Shaks. V budoucnu, se budete často potkávat. Je to můj nejlepší přítel i má pravá ruka v mém království. Můžeš mu věřit a určitě se ho nemusíš bát, ano?" S úlevou dopověděl to, co chtěl Alessii říct a poněvadž si nevšiml žádný náznak toho, že by měla strach, či obavy z démona stojícího a zírajícího na ni, byl spokojený. Následně představil Shaksovi svou přítelkyni a po tom, co se navzájem pozdravily, usoudil, že je načase jít domů. „Pokud máš strach, zavři oči. Ano?" Upozornil Alessii a čekal, zda mu odpoví, aby je mohl přenést. Netrvalo dlouho, než přikývla na souhlas, že pochopila a o chvíli později, se už nacházeli u něj, v jeho domě, konkrétně v obýváku, kde je netrpělivě čekal, neustále po místnosti pochodující Nicolas.

V jedné chvíli mu přikývla na souhlas, že je připravena na to, aby je přenesl, zpět do jeho domu. A i když nechápala, co přesně se bude dít, oči nechala otevřené, poněvadž byla neskutečně zvědavá. A v té druhé chvíli, už stála uprostřed Luciova obýváku, kde se dívala na úlevou oddechujícího Nicolase, který k nim vzápětí hned přistoupil a oba dva je s radostí, pravděpodobně z toho, že je vidí, objal. Všechno to proběhlo tak rychle, že jediné, co si stihla u toho přenosu všimnout bylo, že jak v podsvětí, tak i v Luciově obýváku, je u toho po celý čas, částečně obklopovali plameny pekelné a ji bylo opravdu divné, že ji vůbec nespálili.

Ze všech těch myšlenek, co jí v tu chvíli běhali hlavou, se vzpamatovala až tehdy, kdy ji přítel její přítelkyně, pevně sevřel ve svém náručí. „Jsem tak neskutečně rád, že jsi v pořádku. Nevím, jak bych vysvětloval Erice, kdyby se ti něco stalo." Už z jeho tónů hlasu usoudila, že se mu samým napětím ulevilo. Nečekala takové horlivé uvítání, ale byla za něj ráda. Jejich objímání dlouho netrvalo, poněvadž ji Nicolas o chvíli později pustil a sesunul se samým vyčerpáním na pohovku, která v tom okamžiku, stála přímo za ním. „Tohle byla nervy drásající zkušenost! Už mi to nikdy nedělejte! Jsem jenom člověk, vždy můžu dostat infarkt!" Pronesl to s tak vážným pohledem, že Alessie nevěděla, zda se má smát, nebo plakat. Ale musela uznat, že i ve vážných situacích je Nicolas rozhodně komický.

„Věř mi, že to se už rozhodně opakovat nebude. O to se osobně postarám, nemusíš mít strach." Ujistil svého přítele Lucius a vzápětí si Alessii přitáhl zpět do svého objetí. Byl bez ní sotva pár hodin, ale jemu to připadalo, jako věčnost. Ve chvíli, kdy mu Nicolas uznale přikývl, že mu věří, vzpomněl si, že mu nedopověděl tu příhodu s Erikou, poněvadž byli uprostřed přerušeni. „Jo, Nicolasi!" Křikl vesele na svého přítele, co se pomalu dostával z šoku, co v ten den utržil. Chtěl ho přivést na jiné myšlenky a doufal, že ona historka, kterou mu nestihl dopovědět, to takříkajíc zařídí. „Jak to vlastně dopadlo s tvou mámou a její návštěvou tvé kanceláře?" Zeptal se pobaveně Lucius svého přítele, který se vzápětí začal usmívat, jako sluníčko na hnoji.

„No, jak asi myslíš?" Zeptal se se smíchem a bez toho, aby čekal, že mu Lucius odpoví, pokračoval. „Narovinu jsem ji řekl, že vážnou známost už mám. A že mi ho právě kouří pod stolem, tak pokud by mohla být tak hodná a na chvíli by se vzdálila, abychom to spolu mohli dokončit, byl bych ji vděčný." Nicolas si všiml, že jeho přítel sotva zadržuje smích a Alessie je zase rudá, jako rajčátko. „Taky jsem ji řekl, že je pak milerád představím. No, co myslíš, že se stalo?" Optal se znova, ale odpověď nečekal. „Matka mi samozřejmě vůbec nevěřila, protože si myslela, že si z ní dělám legraci. Přibližovala se ke stolu stále blíž a blíž, ale jen do té doby, než si Erika pod stolem hlasitě odkašlala a v tu chvíli matka vystřelila z mé kanceláře, jako právě namydlený blesk." To už nevydržel a sám se nad tou vzpomínkou rozesmál. Lucius, ten se už smál, jak pominutý hodnou chvíli a Alessie asi od studu, že to vůbec slyšela netušila, co má dělat, nebo kam se schovat.