Láska z podsvětí

Část 25

Musel se několikrát zhluboka nadechnout a vydechnout, aby se zklidnil. Nechtěl, aby se Alessie vyděsila, chtěl s ní strávit, ještě příjemný večer. Jakmile se trochu uklidnil, stočil svůj pohled zpět k Tamaře, která na něj vyjeveně hleděla a neměla se k slovu. „O Alessii, toho lidi, kterých jsem tím pověřil moc nezjistili. Ono vlastně ani nebylo, co zjišťovat. Ale dost toho zjistili o její rodině a o vašich finančních potížích, za které můžete převážně vy a pár neuvážených rozhodnutí vašeho otce." Viděl na Tamaře, že kdyby mohla, v tu chvíli by se propadla pod zem. A taky, že její doprovod se netvářil zrovna nadšeně z toho, co slyšel a co se pravděpodobně právě teď dozvěděl. „Jak to myslíš, že mají finanční potíže?" Zeptala se zhrozeně Alessie a nakolik ji nechtěl nechat čekat, hned jí to vysvětlil. „Tím myslím to, že díky Tamaře a tvému otci, je tvá rodina na pokraji krachu. Tak nechápu, proč se zrovna ona nad tebou tak povyšuje?" Zeptal se nechápajíc a přitom se díval na její sestru, která byla už od studu snad rudější, než závěsy v restauraci, které tam visely.

Alessie byla zmatená. Nechápala, co se to děje. Připadalo ji, jako by se Lucius ve jménu ji samotné, vydal na bojovou stezku, proti její sestře. Ne, že by se jí to nelíbilo, ale nemusel to dělat. I když pravdou bylo, že byl první člověk, co se jí kdy zastal. No i tak neměl důvod ji ochraňovat. Nebyli opravdový pár, tedy pokud něco náhodou neprošvihla, čeho si není vědoma. No, byla moc ráda za informace o její rodině, i když ty zprávy, co se dozvěděla nebyly zrovna příznivé.

Chvíli tam všichni mlčky seděli. Všimla si, že Tamaře už do řeči moc není a Derek se taky netvářil tak sebejistě, jak to bylo na začátku, když si přisedl k nim. Uvědomila si, že o situaci její rodiny neměl nejmenší tušení. No teď bude aspoň její sestra znát, zda ji miluje kvůli penězům a postavení, nebo ji samotné.

„Alessie." Oslovil něžně svou společnici a jakmile její pohled zakotvil v jeho očích, pokračoval s tím, co jí chtěl říct. „I když se neznáme tak dlouho, aby jsme si byli jistí, kam nás život zavede, chtěl bych ti něco dát." Ještě než domluvil, postavil se ze svého místa, na kterém dosud seděl a přešel k ní. V ruce svíral kazetu, kde se skrýval hlídač, který ji měl chránit, když on zrovna nebude poblíž. „Kdysi jsem to vyrobil pro sebe, aby mě hlídal. Ale teď bych ti ho chtěl dát. Ber to, jako talisman pro štěstí. No, musíš vědět, že jakmile ti ho nasadím, už ho nesundáš. Můžu ti ho sundat jen a jen já. A nikdo jiný." Pronesl k ní víc než pravdivě. Neměl co skrývat. Bylo mu jedno, zda to zbytek sedících lidí u jejich stolu pochopí, či nikoliv. Chtěl, ne on potřeboval vědět, že je v bezpečí. A byl si naprosto jistý, že s hlídačem, kterého ji právě teď chce dát v bezpečí rozhodně bude. Nervózně stál u místa, kde seděla a doufal, že jeho dárek neodmítne. Tenhle pocit ještě nezažil. Ruce se mu potili a bez zjevné příčiny, měl pocit, že mu srdce snad vyletí z hrudi ven. A ta nejistota, která ho v tu chvíli obklopovala, byla nesnesitelná.

V první chvíli si myslela, že se jí to zdá. Muž, který se k ní blížil a říkal ji, že pro ni má něco, jako dárek, který ji chce dát, málem omdlela radostí i vzrušením zároveň, co v tu chvíli pocítila. O srdíčku, které ji přímo zpívalo i tančilo v hrudi, ani nemluvě.

V očích mu zahlédla nejistotu, která ním vesele procházela. A když se zastavil přímo před ní, nemohla se dočkat, až tu kazetu s tím, co jí chce dát otevře. Ať to bude cokoliv, bude to prvně, co od muže dostane dárek. Upřeně se mu dívala do očí, když na ní promluvil svým sametovým hlasem. „Můžu ti ho tedy připnout?" Zeptal se ve chvíli, kdy otevřel kazetu, ve které se nacházel nádherný náhrdelník, který by snad pasoval ke každému kousku oblečení, který doma měla.

Nemohla se na něj vynadívat, jak byl překrásný. Celý byl ze zlata a byl pokrytý malými kamínky v barvě jejich očí. Zdálo se jí neuvěřitelné, že někdo, jako Lucius by ji byl schopný dát něco tak překrásného. Byla si zcela jistá tím, že to nebyla jen nějaká bižuterie, ale určitě to bylo pravé a to jí na tom udivovalo nejvíce. „Ano." Odpověděla mu nadšeně a přitom se mu zpříma dívala do očí, které jak se zdálo zářili v tu chvíli štěstím.

Skoro třesoucíma se rukama, vybral náhrdelník, ala hlídače z kazety, kde dosud přebýval a vzápětí se přesunul za Alessiiny záda, aby ji ho mohl připnout. Říkal ji pravdu o tom, že nikdo jiný ji ho nebude moct sundat, nežli on.

Jenom v případě, že bude v ohrožení a hlídač ji bude muset chránit, má povolení se změnit do své původní podoby, aby ji mohl ochránit v plné síle. Jinak bude stále na jejím krku a nikde jinde. Jen, co ji ho dopnul, si všiml, jak jí ruka vystřelila k jejímu krku, kde si automaticky osahala náhrdelník, který ho zdobil a zdobit bude po dlouhou dobu.

S úsměvem ve tváři se na něj znovu podívala. Připadala si, jako ve snu. Byla nesmírně šťastná a měla pocit, že to snad nikdy nic nepřekoná. Když si uvědomila, že není jeho opravdová přítelkyně trochu posmutněla, ale pak si řekla, že snad k ní musí něco cítit, když se k ní tak hezky chová.

Netrvalo dlouho a Tamara s Derekem se s nimi rozloučily, za co byla ráda. Byla to sice její sestra, ale od určité doby, ji už tak moc za sestru nepovažovala. Zůstali sami a tak využila příležitosti a zeptala se ho na to, co ji od té chvíle, kdy to slyšela vířilo hlavou.

„Luciusy?" Upozornila na sebe, když se díval do nápojového lístku. Předtím se jí totiž ptal, zda by si nedala dezert, s čím souhlasila, ale vybrat ji ho měl on. Co i v podstatě udělal, ale s tím, že ještě chtěl vybrat i něco dobrého k pití. „Proč si řekl mé sestře, že jsem tvá přítelkyně? Vždyť to není pravda." Řekla posmutněle. Ráda by byla jeho přítelkyní, ale taky věděla, že on, pokud tedy ví, žádnou nehledá.