Láska z podsvětí

Část 39

Asi po patnácti minutách a po nečekaných dýchacích potížích Nicolase, za které si mohl sám, nakolik ten doutník, co měl, se snažil vykouřit rychleji, než by měl, se pomalu odebrali za ženským osazenstvem. Pravdou bylo, že Lucius se na sípajícím příteli, celkem dobře pobavil. „Alessie, ten náhrdelník, co máš, je nádherný. Ještě nikdy jsem ho na tobě neviděla. Kde si ho koupila?" Zeptala se zvědavě Erika. Byli ještě tak deset metrů od nich, ale už i na tu vzdálenost slyšel, jak se jeho přítelkyni rozbušilo srdíčko. „To je dárek od Luciuse. Prý je to můj hlídač, říkal." Odpověděla ji okamžitě a spontánně si ruku přiložila, na onen darovaný předmět. Nad jejím rozpoložením se musel pousmát. Protože čím víc se blížil k ní, tím víc pozoroval, jak její tváře nabírají sytě rudý odstín.

Jakmile se jí Erika zeptala, na náhrdelník od Luciuse, trochu znejistěla. Ano, řekla ji skoro všechno, co se jí událo od pátku, až doteď. A řekla ji taky i tom, jak se v restauraci, kde s Luciem byli, objevila její sestra i s přítelem. I to, jak se Lucius vydal na bojovou stezku, v jejím jménu, proti její sestře. Z čeho byla, na její vkus Erika, až moc nadšená. Dle jejich slov,... Konečně té mrše, někdo srazil hřebínek. Jen to, jak jí Lucius předal náhrdelník, co teď nosí na svém krku, si nechala pro sebe. To je její malé tajemství, které si bude střežit. Pravdou je, že to bylo prvně v jejím životě, kdy ji muž, který se jí líbí a do kterého se i zamilovala, dal dárek. A to je pro ni vzácnost.

„To víš Eriko. Alessie je moje první přítelkyně v životě a já chci, aby byla v bezpečí." Dodal Lucius ve chvíli, kdy si sedal na místo, kde seděl, než odešel s Nicolasem. Vzápětí si přivinul Alessii na svou hruď a sledoval, jak Nicolas udělal přesně to samé, se svou přítelkyní. To, co řekl byla pravda. Tolik nástrah, co na ni, na každém rohu číhá a tím nemyslí, jen ty z jeho světa. Pravdou je, že by si neuměl ani představit, že by ji měl ztratit. Už jen při té myšlence na onu událost, mu proběhl mráz po zádech.

„Bože, už zase jsem určitě rudá, až na zadku." Pošeptala u ucha Luciovi, když se k ní skláněl u toho, jak ji kladl něžné polibky na krk. „A to se mi na tobě, tak neskutečně líbí. Si tak nevinná a čistá, že se mi, už jen z té představy, v tvé přítomnosti tají dech." Oplatil ji vzrušeně Lucius a dál se věnoval jejímu sexu krčku, který ho tolik přitahoval.

Bylo asi půl páté, když se rozloučily se svými přáteli a Lucius doprovodil Alessii k ní domů. Vzápětí, ještě než se za ní zaklaply dveře jejího bytu, se s ní domluvil, že ji ráno, ještě před prací vyzvedne a do práce půjdou společně. Co Alessii, jak překvapilo, tak i potěšilo. Nakolik si byla stoprocentně jistá, že Lucius v žádném případě nechce míchat svůj osobní život s prací. Aspoň tak ji to řekl, když o tom spolu diskutovali.

Dveře jejího bytu se zavřely a ona se vzápětí, od vzrušení, které sotva ustála, o ně zády opřela. Ještě než Lucius odešel, dal ji polibek na dobrou noc. A to bylo to, co jí tak vzrušilo i rozrušilo zároveň. Byl tak vášnivý a naléhavý. Tak něžný a vzápětí drtivý, že ji z něj málem vyskočilo srdce z hrudi. Když se trochu vzpamatovala z polibku, který právě utržila, s prsty, co neopouštěli její rty, se rychle přesunula k oknu, aby ještě naposled mohla spatřit muže, který tak rychle a účinně, dokázal postupně bořit ty hradby, co si kolem sebe, tak pracně za ta léta, postavila.

Lucius ani nevnímal, kdy seběhl schody domu, kde bydlí Alessie. Byl už na cestě k autu a ještě stále cítil její rty na těch svých. Musel se pousmát nad tím, jak se mu život, zničehonic změnil, jen díky tomu, že poznal jednu lidskou dívku.

Než nasedl do svého auta, podíval se směrem, kde má jeho přítelkyně okno a v tu chvíli v něm spatřil, dvě jasné očka, co se na něj s láskou dívali a taky její růžovějící tváře, které nedokázala, před ním, ani na tu dálku skrýt. Naposled se na ni usmál a vzápětí ji poslal vzdušný polibek. Pak už jen nasedl do svého vozu a odjel přímo domů.

Pravdou bylo, že si musel ještě něco vyřídit s Apolionem. Nechtěl Alessii ohrožovat víc, než to bylo nezbytně nutné. Potřeboval s jistotou vědět, že démon, který se mu stará o domácnost, proti ní nepodnikne bez jeho vědomí nic. Stačí, že uzavřel Aríu v pekle, nerad by tam uzavíral dalšího jemu sloužícího démona. No, pokud to bude nutné, tak pro její bezpečí, to rozhodně udělá.

Shaks ho upozornil, že co se týče Aríe dělá chybu. Prý se jí měl zbavit hned, ale pravdou bylo, že nemohl. I když je Lucifer, vládce podsvětí a může si prakticky dělat, co se mu zachce, tak k jeho smůle, má svědomí. A bez toho, aby reálně něco provedla, ji nemohl a ani nechtěl odsoudit k smrti. Proto, jen pro jistotu, dal Alessii svého strážce, hlídače, ochránce,.... Jakkoliv ho nazve, stále je to tentýž tvor, který bude poslouchat jen a jen jeho příkazy.

A hlavně nikdo, kdo není starší víc, než tři tisíce let o něm nemá ani ponětí. V té době si ho totižto nechal zhotovit, za pomoci své nezměrné síly, samozřejmě. Má sílu deseti démonů, Shaksovi úrovně a tak si je jistý tím, že když nebude poblíž on osobně, ochrání ji hlídač.

Netrvalo dlouho a parkoval u svého domu. Vzápětí, co vypnul motor vozidla, vystoupil a rozešel se k hlavním dveřím, které mu již otevíral Apolion, s řádnou úklonou, jak se na démona sloužícího králi pekel patří.

„Apolione, následuj mě!" Příkaz pronesl ještě dřív, nežli vstoupil do dveří svého domu. Následně se odebral, následován démonem nižší úrovně směrem do obýváku, kde se vzápětí posadil do křesla, které stálo u krbu.