Oběť oběti - Emilyin příběh ✔️

2. Kapitola

...Zajímá mě její reakce až ji tohle budu zítra vyprávět.

„Cože jsi udělala?!" Vyprskla Yuna jídlo když jsem jí říkala o Axarovi. „Neudělala jsem nic, jen jsem řekla že půjdu."
„Ty jsi asi úplně! Proč?"
„Protože mě to zajímá. Co se může stát tak hroznýho? Jo a říkal že se ti nedá věřit." Zasmála jsem se. „Jo to říká o všech. Em ty si neuvědomuješ do jakého problému se dostáváš! Může ti jít i o život, prosím nechoď tam."
„Půjdu proč bych nemohla."
„Protože tě může zabít!" Vykřikla a všichni v jídelně se na nás otočili. „Děláš si srandu?" Zašeptala jsem. „Ne! Slib mi že nepůjdeš prosím."
„Dobře, víš co? Půjdu tam jen na chvilku a potom odejdu. Stačí?" Yuna chvíli koukala a pak se začala opět věnovat svému jídlu. „Víš co už musím jít." Zvedla jsem se a vzala si tác s jídlem. Šla jsem ho odnést ale byla tam fronta. Posadila jsem se a sledovala studenty. Pak jsem si všimla něčeho zvláštního. Yuna se usmívala. Stále seděla u stolu sama, ale usmívala se. Třeba si na něco vzpomněla. Vrátila jsem tác a šla do pokoje.

Oblékla jsem se na schůzku s Axarem. Vážně jsem nevěděla co mě čeká. Trochu jsem se bála ale byla jsem zvědavá. Když jsem se dopřipravila jako na zavolanou někdo zaťukal na dveře. Otevřela jsem je a uviděla vysokého kluka celého v černém. Přez obličej měl kšiltovku a roušku, takže jsem nepoznala kdo to je. Vyjekla jsem. „Pšššt klid to jsem já." Zasmál se Axar. „Co tady děláš." Zeptala jsem se a nedošlo mi že s ním někam jdu. „Ty jsi zapomněla?" Došlo mi to. „Ale takhle jít nemůžeš." Dodal a vecpal se do pokoje. „Počkej ale-" začal se mi hrabat v oblečení. „Vem si tohle." Hodil mi na postel černou mikinu a legíny. „Roušku ti dám potom."
„Ale proč?" Nechápavě se na mě podíval. „Nesmí ti být vidět obličej." Nechápala jsem to ale ani jsem to neřešila. Odešli jsme z pokoje a já ho zamkla.

„Tu máš." Řekl a podal mi černou roušku, kterou právě koupil. Nasadila jsem si jí a čekala co bude dál. „Musíme na nádraží."
„Ty chceš někam jet?" Vyděsila jsem se. „Vždyť už je skoro tma!" Koukala jsem na něj vyděšeně. „Klídek." Zasmál se. Šli jsme tedy na nádraží a nastoupili do vlaku, který už tam stál. „Kam chceš jet?" Zeptala jsem se vystrašeně když jsme si sedali na místo. „To se dozvíš později." Řekl a vyndal si mobil. Vlak se rozjel. Už byla venku tma a já se začala docela bát. Možná jsem opravdu neměla jezdit. „Musím na záchod." Řekl a odešel. Až teď mi došlo že ve vlaku nikdo není. Začala jsem se opravdu bát. Čekala jsem asi deset minut ale Ar se stále nevracel. Zvedla jsem se a šla se podívat po vlaku. Záchody byli ale prázdné. V celém vlaku nikdo nebyl. Najednou zashlo světlo. Nechápala jsem co se děje ale opravdu jsem se bála. Neměla jsem chodit! Proč jsem neposlechla Yunu?! Vlak se začal nějak třást. Tohle není normální, co se to děje? Vlak se začal třást opravdu hodně. Podívala jsem se z okénka a málem jsem omdlela. Ten vlak se vykolejí! Chytla jsem se pevně sedačky a hned na to jsem se zřítila na zem.

Nedokázala jsem se pohnout. Byla tu tma a vlak byl vzhůru nohama. Bolest se mi rozléhala po celém těle. Když jsem otevřela oči viděla jsem rozmazaně. S bolestí jsem se pokoušela ze sebe sundat sedačky. Když se mi to konečně podařilo pokusila jsem se postavit. Když se mi to podařilo zamotala se mi hlava. Snažila jsem se dostat ke dveřím což nebylo tak těžké. Těžší bylo je otevřít. Vzala jsem kus rozbitého stolku a rozbila okno. Prolezla jsem jím a svalila se na zem. Rozkoukávala jsem se po okolí. Bylo ticho. Daleko tu nic nebylo ale v tom jsem uviděla velkou budovu. Postavila jsem se a dokulhala jsem se k ní.

Eeeeej čaukyyy. Vím že tahle kapitola není nic moc ale později to rozjedeme do správných tónů nebojte. Prosím hlavně čtěte dál jinak Vás Ar zabije.😂 Děkuji všem za čtení tohoto "velmi trapného příběhu."