NEVERLAND | Část I

• VRAŽDA •

REKAPITULACE:
Emma a Ezra si konečně přiznají, co k sobě navzájem cítí. Aby problémů ale nebylo málo, kousek od nich vybuchne farma a Debbie je převezena do nemocnice.

🖤 🖤 🖤

"Cítíš se určitě rozrušená, Emmo."

"Páni. Jak jste na to přišel, doktore?" opáčím sarkasticky.

Daniel se krátce zasměje, aniž by jeho smích zněl upřímně. "Řekni mi, jak se právě cejtíš. Povídej."

"Cítím strach, strach z toho, co bude následovat, co špatného nás ještě všechno čeká. Taky cítím smutek, protože jsem se dozvěděla, že na farmě umřeli tři lidé. A málem zemřela i Deborah Grayová." Po vyřčení jejího jména po něm hodím významným pohledem. "Ale ze všeho nejvíc, pane Waitersi, cítím vztek. Skoro jako by se nedal ovládnout. Cítím vztek k tomu, kdo tohle všechno zavinil, kdo nás sabotuje a zásobuje nefunkčními technologiemi, zbytečným množstvím plastu a toxických látek. Neverland už nikdy nebude takový jako dřív."

Zatváří se trochu dotčeně a podrbe se v plavých vlasech. "Fajn. Všechny tyhle emoce jsou pochopitelný, asi se teď takhle cejtíme všichni."

"Vážně?" přivřu oči.

Ignoruje mou poznámku a pokračuje dál. "Ale v tom je ta síla, chápeš? Na to se zaměř. Vždycky, když ti bude ouvej, vzpomeň si na to, že máme vztek všichni."

"Kéž bychom už toho grázla dopadli." Hledím mu přímo do očí, připravená najít v nich jakoukoli známku slabosti. Zatím ale nacházím jen temnotu, ve které bych se dokázala ztratit. To se nikdy nesmí stát.

"Grázla?" Daniel se zasměje. "A ty máš nějaký teorie o tom, kdo to je? Kdo tohle všechno dělá? Protože já bych v tomdle věřil EHS. Je tu někdo mezi náma." Mrkne na mě a mně přeběhne mráz po zádech.

"Mluvíte, jako byste o tom něco věděl," zašeptám a nakloním se k němu z křesla blíž. Jsem připravená hrát jeho hru.

"A třeba o tom něco vím. Jen mi to asi nikdo nebude věřit, protože moje jediný důkazy jsou psychologické znalosti. A moje všímavost, samozřejmě." Vždycky, když mluví, srší z něj ego. Jak to dělá?

"Třeba tu nejste jediný všímavý."

"V to pevně doufám," uchechtne se. "Připadám si tu jako génius v partě tupounů. Pardon. Někdy."

"Tak uvidíme," zavrčím.

Daniel chvíli pozoruje můj vědoucí pohled a pak se znovu rozesměje. "Emmo, vy se za mnou snad s Flynnem pořád honíte? Jde pořád o todle? A já myslel, že už to je za náma..."

Tím mě trochu zmate a já znejistím. Dobře, nejspíš nedokážu hrát jeho hru, ale stejně z něj chci ještě na téhle schůzce něco dostat... "Ano a nikdy nepřestaneme." S těmi slovy se už ale raději zvednu na nohy a dávám se na odchod.

"Emmo! Já myslel, že chceš ode mě pomoct!"

Já ho ale ignoruju a opouštím jeho ordinaci.

"Pamatuj na moje rady, jasný?" volá ještě za mnou, ale já ho umlčím zabouchnutím dveří.

Zastavím se před naplněnou čekárnou a chvíli na všechny ty lidi v šoku hledím. Oni nemají ani tušení... Budeme muset tohle všechno co nejdřív ukončit. Budeme muset ukončit Daniela.

🖤 🖤 🖤

Snažím se napnout uši a poslouchat cvrčky venku před naším domem, abych se uvolnila, uklidnila a zapomněla na svůj strach. Můžu se ale tentokrát snažit sebevíc a neslyším je. Neslýchám je od té doby, co se tu objevila ta jedovatá mlha z rozkladu confiplastů. Neslýchám ani štěbetání ptáků, to skončilo tou velkou ptačí genocidou.