NEVERLAND | Část I

• NEVERLAND •

Mám pocit, jako bych se probouzela do snu. Otevírám oči, ale jasné denní světlo mě nutí mžourat. Ležím na měkké posteli, zachumlaná ve voňavých peřinách. Snad nikdy jsem se necítila takhle příjemně a pohodlně. Jen si lehnu na druhý bok, jednou rukou obejmu polštář a zavřu zase oči. Až po chvilce si uvědomuji, že jsem ještě nezjistila, kde to vlastně jsem. Proto se pomalu zvedám do sedu a rozhlížím kolem sebe. Všechno to světlo do místnosti jde z velkého otevřeného okna, z něhož slyším i zpěv ptáků. Je to zvláštní, neslyším totiž ruch aut a jiných vozidel, ani vlaky, dokonce ani hudbu v reproduktorech procházejících teenagerů. Nadechnu se čerstvého vzduchu a cítím jen vůni dřeva a květin. To budou ty červené květiny pod oknem, od kterých vidím jen pár nejvyšších květů. Myslím, že se jim říká růže.

Přijdou na mě slzy, překvapí mě nepřipravenou a tak jen podlehnu tichému pláči a zabořím hlavu do bledě modrého polštáře. Věci tu mají i barvy!

Pak bosá šlapu z pokoje ven a procházím malý útulný dům. Narazím na kuchyň, kde vidím mamku zkoumat lednici. Otočí se na mě a zářivě se usmívá. Už dlouho jsem ji takhle neviděla, vypadá mnohem zdravěji než obvykle, nejspíš se i cítí mnohem lépe. Jen se k ní beze slov rozběhnu a obejmu ji. Hladí mě po zádech a i když jí nevidím do tváře, cítím, jak se pořád usmívá.

"Ty sis z nás všech schrupla nejdéle, spáči," zasměje se, když se odtáhne.

Zívnu a protáhnu se do celé své výšky i šířky. Stále tomu nemůžu uvěřit. Kuchyň je plně vybavená různými potravinami, s mamkou chvíli zkoumáme všechny možné předměty, které v ní najdeme.

"Kousek od našeho domu by mělo být náměstí se všemi možnými obchody," říká mi mamka. "Dostali jsme i mapu!" Přejde k jídelnímu stolu ze světlého dřeva, pokrytému světlým kostkovaným ubrusem, a vezme z něj malý složený papír. Když ho přede mnou rozloží, vidím mapu celého malého městečka. Takže tohle je Neverland.

Ještě jednou mnou projede šok pozdního uvědomění. Jsme v Neverlandu.

"Tady jsou ty obchody. A my bydlíme zde, kolem nás jsou další podobné domečky, můžeš se jít podívat z okna."

Samozřejmě to hned udělám a vidím přes živý plot z pečlivě zastříhaných keřů malý roztomilý dům sousedů. Tam by měla bydlet Debbie a její rodina, pokud se nemýlím.

"Tam ubytovali Grayovi," odpoví mi na mou otázku, kterou jsem ani nemusela nahlas pokládat.

Do kuchyně vejde Stephen. Oblečený je v modré kostkované košili a obyčejných tmavých džínech. Chvilku na něj zírám s otevřenou pusou, protože ho zprvu nepoznávám. Jako by z oka vypadl tatínkům z dětských pohádkových knížek. Tatínkům, kteří pracují jako dřevorubci a každý večer odchází do lesa pro klády. Tatínkům, kteří se stále smějí a dovádí se svými dětmi. Hned se vydám ho taky obejmout a on mě chytí tak pevně, jako by mě už nikdy nechtěl pustit.

Za chvíli sedíme všichni u jídelního stolu a nadšeně si spolu povídáme o tom, jak se vydáme celé město prozkoumat a poznat nové lidi. Mamka v ruce pořád drží dřevěnou vařečku a mluví o tom, že v životě nic takového neviděla. Že by se k vaření používaly i dřevěné nástroje? Naši prezidenti chtějí jen samý pokrok a tohle jim připadá jak z pravěku. Ale co je na tom vlastně tak špatného?

"Byl jsem se podívat na naší zahradě," zazubí se Stephen.

"My máme zahradu?!" vyhrknu šťastně.

Ano, naše zahrada je celá zelená, rozkvetlá, plná všech možných barev, které znám jen z nekvalitních sad vodovek, které potřebujeme někdy ve škole. Zkouším si sedat na dřevěnou lavičku a mamka má na chvilku strach, že se pode mnou rozpadne. Když ale v pořádku dosednu, obě se rozesmějeme, a nakonec za chvíli na té samé lavičce sedíme všichni tři.