NEVERLAND | Část I

• SABOTÉR •

REKAPITULACE:
Konečně vytáhnu z kapsy malý lísteček, na němž je pečlivě napsaný vzkaz:
Dnes večer, 19:00, na kraji lesa, budu na tebe čekat
E

🖤 🖤 🖤

Začíná mi být trochu zima, proto si kabát přitáhnu blíž ke krku a ke tváři. Klacky a suché listy křupají pod mými kroky a ty zvuky mě zázračně uklidní. Nadechnu se vůně dřeva a jehličí. Tady jsi doma, Emmo. Tady jsi doma.

Ezra sedí na kameni, v rukou drží sněhově bílý květ a prohlíží si ho. Vypadá najednou tak klidně a mírumilovně, jako by to nebyla ta stejná osoba, která nám odmítla pomoct zachránit Neverland a která se pohádala se svými sourozenci. Ale nakonec to byla Debbie, kdo ho uhodil... On si nezačal.

Pomalu se posadím vedle něj a také se zadívám na květinu. "Jak se jmenuje?"

"To nevím. Tuhle jsem ještě neviděl. Květiny také mutují."

"Proč?"

Zvedne ke mně pohled a zastrčí mi kvítek za ucho. "Přizpůsobují se nepřirozeným podmínkám na naší planetě. Zvýšená radiace, divoce proměnlivé teploty, snaží se chránit před škodlivými látkami v ovzduší. To všechno ovlivní živůtek jedné malinké rostlinky a stane se tohle."

Fascinovaně na něj hledím a dojdou mi slova. Nevím, jestli je na tohle téma ten správný moment, ale stejně to řeknu. "Tak proč tomu nechceš zabránit? Proč se k nám nechceš přidat?"

Jeho oči rázem potemní. Vážně si zahrávám s ohněm. "Nevíš, o čem mluvíš."

"Ale chci to vědět!"

Nečekám, že mě chytí za ruce a drží mě, jako bychom už dávno byli milenci. "Nemusíš mít žádné obavy. EHS to má... pod kontrolou."

"To určitě."

Ušklíbne se a zatřese hlavou, jako by chtěl tohle téma pohřbít. Ticho se rozléhá všude kolem nás, odráží se od každého stromu a šeptá si o tom, proč tu teď sedíme a co bude následovat. Ezra ještě nepustil mé dlaně, a když si to sám uvědomí, zadívá se mi do očí. Celá tvář mi zrudne a on se spokojeně usměje. To jsem tak jednoduchá k přečtení?

"Co?" zasměju se nejistě.

"Vím to, Emmo. Snad celou dobu, snad od úplného začátku." Pořád se usmívá.

"Co víš?" Vím, co ví, ale chci to od něj slyšet nahlas.

"Ale noták. Vím, že mě chceš." Pak už nás zajímají jen rty toho druhého. Stačí jediný pohled jako souhlas a Ezra si mě přitáhne k polibku. Jsem jako v jiném světě, protože on z tohohle světa není. Nechci, aby tenhle moment nikdy skončil, protože aspoň na chvíli zapomenu na to všechno, co se děje kolem. Jsme tu jen my dva a chceme být spolu, chceme se dotýkat a chceme tenhle moment zmrazit a zastavit navěky.

Neslyším nic. Jako by i ptáčci ztichli, vítr ustal a vysoké koruny stromů přestaly šumět. Dívám se do ledově modrých očí a hledám v nich klid a jistotu. A nakonec ji nacházím. Něco tomu ale schází a já přesně vím, co. "A ty?"

"Já?" pousměje se.

Nejistě polknu. "Chceš mě?"

"Poslouchej, Emmo. Celý tenhle svět je zvrácený a podlý a krutý ke každému z nás. Lidem už nezáleží na jejich planetě, která jim kdysi dávno dala život. Tohle sobectví pro nás jednou bude znamenat konec, i když to nemusí být teď. Ale ty... Ty jsi jako z jiného světa. Milá, nesobecká, něžná, překrásná... Připomínáš mi domov. Přírodu. Začátek všeho. A proto tě chci a potřebuji mít u sebe. Takže ano, Emmo. Chci tě."