NEVERLAND | Část I

• SPONZOR •

Když vidím kousek od sebe Flynna, mám sto chutí se odtáhnout, obejít ho obloukem, předstírat, že ho neznám. Vybaví se mi slova jeho přítelkyně, Sarah. Říkala, že jsou všichni muži stejní. I Flynn. Když s ním chodí, měla by o tom něco vědět. Ale když na mě Flynn vesele zamává a plné rty roztáhne do zářivého úsměvu, neodolám a vydám se k němu.

"Emmo! Slyšela jsi to? Ségra nám tu vážně postaví potrubní poštu!" raduje se.

Raduju se s ním. "Vážně? Takže se jí to povedlo zařídit?"

"Nejen to. Dokonce ji pověřili vedením nad stavbou," zazubí se pyšně Flynn. "Už jsem ti někdy říkal, že mám tu nejfantastičtější ségru na světě?"

"A já tu nejfantastičtější kamarádku," zasměju se. Představím si Deborah v montérkách a trubkou v ruce, jak řve na dělníky, aby makali rychleji. Vypadá to dost reálně, abych pravdu řekla.

Když ale doma sleduju televizi, radost mě rychle přejde. Stačí mi jediný záběr, kdy si nově zvolený prezident Japonska podává ruku s prezidenty USA, Británie a Ruska, a vím, že tohle bude špatné. "Trojice prezidentů" se rázem změnila na čtveřici. Do vedení další světové velmoci se dostal spojenec tohoto spiknutí. Moderní Japonsko, kde technologie úplně pohltila starou kouzelnou kulturu, se tedy připojuje k zemím, které se snaží dělat pokroky jen v drahých moderních technologiích a snaží se obyvatelům usnadnit životy. Jako by už nikdo nic nedokázal udělat sám, jako by si člověk nedokázal sám dojít nakoupit a potřeboval nutně e-shopy, jako by nedokázal navštívit své přátele osobně a nutně potřeboval holografické videohovory, jako by si nedokázal připravit jídlo sám a nutně k tomu potřeboval robota. Technologie vyžadují prostor, více energie a živé bytosti zasunují do pozadí. Nejsme už nic víc než uživatelé.

Musím vyběhnout ven před náš dům a nadýchat se čerstvého vzduchu. Můj pohled spočine na dlouhé silné zdi, ve které se nachází základna organizace Eco Home System. Snažím se vzpomenout si, co je za ní, co jsem z Nizozemska vlastně viděla při příjezdu. Pamatuji si obrovské prázdné prostory, vysoké větrné elektrárny a úzké klikaté silnice, po kterých naše autobusy jely. Neverland je jako nový svět poskládaný ze zbytků toho starého. Kéž by se takhle mohla poskládat celá planeta. Poklidné Nizozemsko je ale jen malá část planety, Japonsko, které je plné vysokých mrakodrapů, širokých, nekonečných a rušných dálnic a bez známky zeleně, pokrývá už téměř celou Asii. Tak obrovské území plné jen a jen zbytečných lidských výtvorů, které naši planetu pomalu sžírají, až z ní nezbyde nic.

Lidé jsou neskutečně hloupí živočichové.

Slyším za sebou přibližující se kroky po štěrkové cestě, proto se otočím a stojím tváří v tvář Deborah. Nevypadá vesele jako vždy, vlastně jsem ji nikdy takhle vážnou neviděla. Pod její kamennou maskou ale zuří, vidím plameny v jejích očích. Když si všimne, jak rozrušená jsem já sama, pokusí se uklidnit a nasadí o něco přívětivější výraz.

"Hádám, že jsi viděla zprávy," hlesne.

Prohrábnu si zlaté vlasy, které mi vlastně ani nepatří. "Debbie, já... Co když je tohle všechno stejně k ničemu? Co když EHS svět nikdy nepřijme a planetu nakonec zničí?"

Přijde ke mně blíž a obejme mě paží kolem krku a přes ramena. "Kdyby takhle přemýšlel každý, nikdy by se nic nezměnilo. EHS je velká spousta lidí a počítám s tím, že se jich ještě hodně přidá. Propaganda pokračuje, Emmo, ještě není čas něco vzdávat."

"Vlastně jsem věděla, že Japonsko bude další..."

"Asi můžeme být rádi, že jsme se narodili v Anglii a ne tam. Anglie mi připadá oproti Japonsku jako rajská zahrada." Suše se zasměje.