NEVERLAND | Část I

• ZEĎ •

Doufám, že let co nejdřív skončí, protože se na palubě moderního letadla necítím úplně nejpohodlněji. I když máma a Stephen už dávno usnuli a já bych měla také, nezamhouřím oči a počítám, kolikrát uličkou mezi sedadly projde voják. Zdá se mi, že tu prochází jednou za každých pět minut. Mé chytré hodinky mi to potvrdí.

Letíme ale naštěstí jedním z nejnovějších modelů rychlých letadel a cesta z Anglie do Nizozemska trvá jen necelou hodinu. Brzy z okénka vidím zemi, kterou nepoznávám. Chvíli prolétáváme nad krajinou, která je plná jen vysokých větrných elektráren. Zdá se mi, že už nad nimi letíme několik minut a stále kolem nic jiného než větrné mlýny nevidím. Až po chvíli ucítím, že se letadlo připravuje ke klesání.

Letiště je celé plechové a plné vojáků. Už tu na nás čekají ale i lidé z EHS. Doktor Paul Kellner stojí úplně vepředu a prsty u rukou má spletené dohromady. Mile se usmívá.

"Nelíbí se mi tu," zamumlám směrem k mámě.

"Ještě přece nejsme v Neverlandu," mrkne na mě povzbudivě a trochu zakašle. Stephen ji něžně pohladí po zádech.

Doktora Kellnera jsem párkrát viděla v televizi a četla jsem o něm na internetu. Vždycky jsem ho považovala za rozumného a inteligentního muže. Počká, než se před ním vážně shromáždí všichni, a dá se do řeči. "Vítám vás tu, přátelé z Londýna!" zdraví nás a slavnostně rozhodí rukama. "Konečně jsme se tu sešli kvůli projektu Neverland: New perfect home, do kterého my z Eco Home System vkládáme hodně nadějí. A proto jsme rádi, že jsme našli skvělé lidi, se kterými nám bude ctí spolupracovat."

Usměju se a poupravím si svou šedou kombinézu s velkými kapsami, ve které jsem přiletěla.

"Už tu pro vás máme připravené autobusy, které vás dovezou do vašeho nového dočasného domova. Vaše domy jsou už připravené spolu se všemi potřebami. Použili jsme naprosté minimum plastů a absolutně žádné confiplasty od Johna Campbella. Elektřiny nevyužijeme tolik, ale všechna jde z obnovitelných zdrojů. Na střechách každého domu jsou rozmístěny nejúčinnější solární panely, na kterých jsme pracovali několik let. Jídlo dostanete přímo z jedné velké farmy v Neverlandu, kde se budete moci zaměstnat. Jde o zdravé potraviny bez téměř jakýchkoli chemických úprav." Doktor ještě nějakou dobu mluví a mě překvapí, jak mi to všechno dává smysl. Proč tyhle věci nenapadly nikoho dřív? Určitě napadly, ale prezidenti těmto lidem nedávají dostatek prostoru. Pro ně by to byla přílišná námaha, zbytečně moc změn a velká ztráta peněz. EHS o své místo bojují už velkou spoustu let. Začínali jako malá neznámá organizace, která vysazovala nové pralesy, protože ty už dnes na světě skoro žádné nenaleznete. Divoká příroda je pro naší generaci jako říše divů.

Dlouhé bílé autobusy nás vezou k velké železné zdi. První tu nevidím žádnou změnu. Těšila jsem se na barvy, na veselí a na přírodu. Ale přece jen si všimnu, že zeď je sem tam obrostlá břečťanem. Něco velkého za ní je. A my se tam už brzy dostaneme.

Jakmile mám možnost, přiběhnu ke zdi a dotknu se lístků břečťanu. Jsou tak zelené, nikdy jsem neviděla tak zelenou a zdravou rostlinu.

"Radost?"

Prudce se otočím, abych viděla doktora Kellnera, jak se na mě spokojeně usmívá. Jen nesměle přikývnu.

Na rameni mi přistane něčí ruka a Debbie mě pomalým ladným krokem obejde a pohladí listy břečťanu. "Nádherné, že?"

"Neskutečně se těším dovnitř," přiznám.

"Hmm, já vím, já vím, ale první nás čeká lékařská prohlídka," sykne nespokojeně a obrátí se na Kellnera jako všichni kolem.

Doktor hned spustí o tom, co nás čeká před vstupem do Neverlandu. "Lékaři vás řádně prohlédnou a zapíšou si o vás všechny potřebné údaje. Mají také k dispozici nové netoxické a bezpečné přírodní léky, které vám jsou schopni hned podat. A nebraňte se tomu. Jste poškození životem v novodobé Anglii, toxické plyny z confiplastů jsou všude a nevyhnete se jim. Na začátku roku se budete všichni trochu léčit, ale brzy budete zdraví jako rybičky, věřte mi."

Vedou nás jedněmi dveřmi přímo do té zdi a my zjišťujeme, že to není jen zeď, ale komplexní základna EHS, zajišťující všechno okolo Neverlandu. Spletitými přesvětlenými chodbami se stěnami obloženými bílými kachličkami nás vedou do lékařské sekce. Tam už nás předávají lékařům z EHS. Pořád si mě jen někdo předává z ruky do ruky a já nevím, co se děje. Podávají si mě jako hračku, jako by mě ani nevnímali jako živou bytost. Všichni doktoři jsou oděni ve skafandrech, což mě děsí ještě víc, i když je v Londýně vidím všude možně.

"A tahle?"

"Emma Daneová, osmnáct let, Londýn."

"Beru si ji do sedmičky."

"Já si beru Astrid Daneovou do dvanáctky."

Pak už jen vím, že nás rozdělí. Během kratičké chvilky ztratím z dohledu mámu i Stephena, nevidím už ani Debbie a nikoho z její rodiny. Jakási malá blonďatá doktorka mě vede do jedné ordinace, kde mi přikazuje, abych si sedla na postel. Celé mi to tu trochu připomíná nemocnice v Londýně, všude bílo, kachličkové stěny a smrad dezinfekce, ten nesnesitelný zápach, ze kterého se mi vždycky zvedá žaludek. K němu se přidá ještě zápach gumy, když si doktorka nasazuje s hlasitým prásknutím modré gumové rukavice. Když se mi konečně začne věnovat, první si mě jen celou prohlíží, mačká mi ruce, nejspíš, aby zjistila, jestli jsem třeba fyzicky zdatná, což moc nejsem, takže těžko říct, jestli je spokojená. Z její tváře nejdou vyčíst žádné emoce, takže ani nevím, jestli prohlídka vlastně probíhá dobře. Co když zjistí, že je se mnou něco špatně? Že mě z nějakého důvodu do projektu nemohou přijmout?

Po nějaké chvíli si lehám, kolem sebe vidím jen děsivé přístroje a slyším různé pípání ve všech možných tónech i tempech. Pak do ordinace vejde mladík v bílé uniformě zaměstnanců EHS s obvyklou černou kravatou a kontroluje, jestli je vše v pořádku. Pamatuji si, že mi podávali nějaký nápoj. Nevím, jestli mě něčím zdrogovali, ale najednou se cítím unavená, vyčerpaná a malátná. Dokážu jen hledět na toho zaměstnance a z nějakého důvodu se s ním snažím navázat dlouhý oční kontakt. Možná to dělám jen pro to, abych se na něco soustředila a udržela se vůbec vzhůru. On si toho všímá a snaží se chovat vyrovnaně a klidně, jako všichni tady. On je ale jiný. Emoce propustí v tu chvíli, kdy se nejistě podrbe za krkem. A já si v ten moment taky uvědomím, že se asi chovám dost děsivě, když na něj celou dobu zírám jako maniak. Nemůžu si ale pomoct, asi to dělají ty léky, ale ten člověk mi připadá tak atraktivní, že na něj dokážu jen beze slov koukat a nemůžu se vynadívat. Představuji si ho chvíli v jiném oblečení, ale dojde mi, že to ani není potřeba. Vypadá dobře přesně takový, jaký tu kousek ode mě stojí. Takže pak už ani nevnímám, co se mnou ta lékařka dělá. Nejspíš mi bere krev, ze žíly i z prstu, asi se mi i dívá do krku, protože si uvědomím, že mám najednou otevřená ústa. A hele, teď mi měří tlak. Mám pocit, že mi ruku utnula na dvě části a znovu složila a sešila. Teď mi rozsekla hlavu a hrabe se mi v mozku. A on na mě pořád kouká zpátky s rukama za zády a v napřímeném postoji. To mu to nevadí, že mě tady kouskují, řežou a znovu skládají dohromady, jako bych byla z papíru a šla slepit lepenkou? Další moment jsem mumie, obalená nejspíš v toaletním papíru. Pak mi rychle rostou vlasy, dlouhé a světlé, sem tam roztomile zvlněné. Připadám si s nimi jako anděl, jenže pak mi rostou i křídla. Co to se mnou dělají? Nic nechápu.

A pak konečně odpadnu.

🖤 🖤 🖤

Tak to byla další kapitola! Děkuji moc za přečtení, přátelé!

Doufám, že si užíváte prázdniny. Možná teď kapitoly nebudou vycházet tak často, což je asi pochopitelné, ale budu se snažit, aby pořád nějaké byly. Vymýšlím totiž do téhle knížky poměrně rozsáhlý příběh s velkými plot twisty 😉

Zatím mi do komentářů můžete napsat, jakou postavu jste si oblíbili nejvíc. Samozřejmě se spousta dalších podstatných postav ještě objeví ✨

Užívejte volno, mějte se famfárově a nezapomínejte
Peace and love ✌️
Vaše Miky 🤍