Ten Pravý (druhý díl)

Část 49 Tyler: Nepřítel, se kterým jsme nepočítali

Slyším zvuk vlastního dechu, který nikdy nebyl tak hlasitý jako teď. S každým dalším výdechem zaslechnu, jak mi chrčí v plicích studený proud, který mi přivádí neskutečnou bolest na hrudi a ztěžuje mi už tak náročný pohyb v dunách sněhu. 

Každý došlap do bílého poprašku vydere jemně křupavý zvuk, doprovázený pisklavým hvízdáním studeného sibiřského větru. Zvednu hlavu, abych se podíval do dáli před sebe, ale bílá pokrývka mi zatemní výhled. Zúžím oči, abych si navykl na tu smeť bílého světla, ale nepovede se mi to. Sníh mi prudce dopadá do obličeje ve všech směrech a nedovolí mi dohlédnout dál než pár metrů před sebe. Zakryji si rukou výhled, ale sníh se i tak prodere k mému obličeji, aby ho prudce zasáhl. Vlasy pod kapucí mám ztuhlé zimou a ruce v rukavicích skoro necítím jak šílená je zima.

Unaveně vydechnu a posunu si kapuci trochu výš. Zastavím se a ohlédnu se na malou skupinku za mnou. Několik kroků ode mě zahlédnu Dianu, plahočící se s nohama zabořenýma až po kolena. Rukama máchá rytmicky do boku, takže vypadá jakoby tancovala ve sněhu. Aaron o několik kroku za ní se zastaví a suše si odkašle, aby vyhnal sníh z úst. Když zpozoruje, že jsem zastavil, s úlevou se zapře do sněhu a těžce oddechne.

Pohledem přelétnu na zbytek jednotky, které trvá ještě několik minut než nás dožene. Když konečně zastaví před námi, zahlédnu na jejich tvářích zmrzlé kapky potu. Obličeje mají ošlehané od prudkého větru a za ty červené tváře by se nemusela stydět ani Marfuša. Nejsem na tom o nic lépe. Vypadají stejně vyčerpaně jako já.

„Musíme se někde skrýt," uslyším Dianin silný hlas. 

Nesnažím se s ní hádat. Nikdo z nás není ve stavu, aby mohl pokračovat v této vánici, která nás přepadla nepřipravené před necelou hodinou.

„Nějaký nápad?" otočím se k ní.

Diana se rozhlédne kolem a začne lustrovat pohledem celé okolí. Postupně se otočí ke všem světovým stranám, než se navrátí zpět do původní pozice. Všichni mlčky čekáváme, co z ní vyleze. Nevím, zda vůbec dokáže přes to příšerné počasí něco vidět, ale nakonec přikývne a ukáže na něco na pravé straně od nás. Pokusím se mrkáním rozehnat sníh, který mi nedává prostor cokoliv zahlédnout, ale moje oči nedohlédnou dál než dva metry od sebe. Před očima mám jenom bílý zářivý sníh.

Jestli tam něco je, tak já to rozhodně nevidím. 

Diana nečeká na naši odezvu. Automaticky se vydá tím směrem a mávne na všechny rukou, aby jí následovali. 

Vyměním si pohled s unaveným Aaronem, kterým pokrčí rameny a snaží se udržet krok těsně za Dianou, aby jí náhodou neztratil z dohledu. Počkám než projde několik mužů a zkontroluji, že jsou v pořádku. Povzbudivě na ně kývnu a vydám se s několika chlapy směrem za naší průvodkyní, která si sebejistě prodírá cestu skrz duny sněhy, navyšující se s každou další sekundou.

Znenadání se před námi rozevře nečekaná podívaná.

To, že jsme došli k úpatí skály, ve které je několik menších jeskyněk tak pro pět mužů, toho si všimnu až dorazíme těsně k ní. Vyjeveně zírám na dlouhé skalisko, táhnoucí se zřejmě několik metrů východně od nás. Skála dosahuje okolo dvaceti metrů a zvenčí je pokryta na mnoha místech ledem, takže vypadá jak ledová kra. 

Diana ani na moment nezahálí.

Začne ukazovat na několik jeskyní, kam rozčlení po skupinkách naše muže. Ti následují její pokyny a vděčně si vlezou dovnitř a začnou s úlevou odpočívat. Ujistím se, že jsou všichni schovaní a potom se společně Dianou a Aaronem uvelebíme v jedné menší kryté jeskyni, kde si můžeme pohodlně natáhnout nohy a vzpřímeně se postavit, aniž bychom se třískali do hlavy. Nejistě položím bágl na zem a sundám si promočenou čepici z hlavy. Odhodím také rukavice a snažím se pročísnout si zmrzlé vlasy, abych od sebe jednotlivé pramínky oddělil. Ruka se mi zadrhne o několik ledových provázků, ale neoddělí se od sebe, proto své snažení vzdám.