Ten Pravý (druhý díl)

Část 10 Lorelai: Znamenitý útěk

Prudce se posadím. Z čela mi stéká pot a oddychuji jak po maratonu. Diana se na mě vyděšeně podívá ,,jsi v pořádku?" přejde k mé posteli a setře mi kapesníkem pot z čela.

Věnuji ji krátký pohled, abych se ujistila, že není zraněná a seberu skleničku s vodou ze stolku. Vyklopím do sebe vodu a uklidním se ,,jsem v pořádku. Byl to jenom sen."

Věnuje mi jeden z jejích ustaraných pohledů. ,,Ty tvoje sny mě poslední dobou začínají děsit." 

Usměji se na ni a zabrblám něco v tom smyslu, že jsem OK. Při těch slovech se postavím. ,,Hlídka proběhla v pořádku?" změním téma, abych jí nemusela říkat obsah svého snu.

Přikývne.

Přinutím se rozhlédnout kolem sebe. Jsme ve stejné chajdě, ve které jsme se tenkrát skrývali se Sarah, Andrejem a mým otcem. Po příletu do Států jsme udělaly nezbytné nákupy v New Yorku, což zahrnovalo převážně výbavu zbraní. Naštěstí černé trhy v tak velkém městě jsou skoro na každém rohu, takže to nebyl takový problém, zvlášť když dobře platíme. Protože jsme kvůli letištní kontrole nemohly využít přímý let do Kingswoodu, zvolily jsme méně pohodlnější způsob přepravy - vlak. Cesta trvala 3 hodiny a po našem příjezdu jsme potřebovaly nějaký úkryt poblíž, kde bychom nebyly nikomu na očích. Nic lepšího nás nenapadlo. Naštěstí se za tu dobu skoro nic nezměnilo. Nějaké zásoby tu stále ještě zůstaly, i když zbylé jídlo jsme musely vyhodit. Navíc je výhoda, že je květen, proto se nemusíme trápit se dřívím, abychom neumrzly. I když noci bývají ještě chladné, se Sibiří se to nedá vůbec srovnávat.

Dojdu k menšímu umyvadlu a opláchnu si obličej. Vlasy si svážu do culíku, aby mi nepřekážely a ruce si namažu krémem. Jizvy po popáleninách mi už nikdy nevymizí, ale bez pravidelného ošetření bych měla ruce jak stařena, proto si je pravidelně mažu. Nasadím si džíny a béžové tričko ,,připravena?." 

Diana si zkontroluje sadu nožů v pouzdře a přikývne. Sundá si černou paruku z hlavy, kterou má na sobě. Dohodly jsme se, že budeme chodit v přestrojení po celou dobu, abychom na sebe neupozorňovaly. I když Lapis v tomto městě už nepůsobí, neznamená to, že zde nemá své informátory.

Upravím se a zamíříme obě dolů do obýváku, kde se na křesle rozvaluje Derek Barnett. Sehnaly jsme mu oblečení, takže vyměnil své špinavé hadry za džíny a mikinu s nápisem Yankees. Také se osprchoval a oholil, takže nevypadal jako zarostlý zálesák a alepoň částečně se podobá tomu muži z univerzity.

Jakmile se objevíme v jeho zorném poli, začne se usmívat.

Diana se postaví ke zdi, o kterou se opře. Já si sednu naproti němu do křesla. Na stolku je připravená káva a tři hrnky, které Diana připravila hned, jak se vrátila z hlídky. Okamžitě si naleji kávu do hrnku a z placatky, kterou vytáhnu z blízké knihovny, si do kávy naleji rum. Cítím na sobě Derekův intenzivní pohled. Nevzhlédnu do doby, než si usrknu doušek teplé kávy.

,,Ještě jsem vám nepoděkoval dámy," jeho medový hlas je stejný jako tenkrát, když jsem ho viděla poprvé. Kdybych nepočítala jeho vyhladovělé a pochroumané tělo, tak bych nabyla dojem, že je to stále ten stejný člověk jako před rokem. Akorát že tento třicátník už má hodně za sebou. Za poslední měsíce si toho asi hodně prožil, když byl zavřený. Podobně vypadala i Sarah, když tenkrát vylezla z té zapadlé nory.

,,Nestojíme o tvé díky Dereku," opřu se do křesla a podívám se ke krbu, kde na sušáku visí naše černé oblečení, které jsme si jako jediné dotáhly ze Sibiře. Z černých rukavic stále nevymizely skvrny po střelném prachu z výbušniny, kterou jsme včera použily.